Ruins – o psech a lidech

Netypické pojetí a hypnotizující atmosféra jsou hlavními devízami titulu, v němž jako pes pronásledujete králíka. Tradiční závodní hru o zvyšování skóre ale nečekejte.

Ruins

Ruins

Videohry jsou dlouhodobě vnímány velmi jednoduše. Komerční scéna je přímo přehlcená žánrovými tituly, jenž si jsou podobné více než je zdrávo – máte raději střílečku Modern Warfare 3 nebo střílečku Battlefield 3? Nebo si místo nich raději dáte Deus Ex: Human Revolution, de facto taky střílečku? Pro všechny, kteří od interaktivních videoher očekávají víc než jen headshoty, existují tituly jako Ruins. Na první příčce u nich stojí příběh, atmosféra a netradiční zážitek.

Vývojáři z Cardboard Computer byli vždycky trochu jiní. Jejich Poslední úterý se sice kolegovi Hanáčkovi zrovna nepozdávalo, zato Balloon Diaspora se rozhodně vyznačovala jedinečným pojetím a nezemsky přitažlivým vizuálem. Jejich rukopis je rozpoznatelný i v Ruins, kterou sami popisují jako “hru, v níž se pes honí za králíky“. Chodíte-li na Plné hry kvůli hustokrutým střílečkám a exkomerčním hrám vypuštěným jako freeware, přejděte raději plynule k jiné recenzi. Ruins totiž míří do náruče hráčů zcela jiných – vyznavačů visuálních novel a her s (pseudo)uměleckými ambicemi.

Ruins

Většina hráčů by si totiž pod popisem hry představila cosi jako závodní hru, v níž na dráze běháme za králíky. Alternativci by sice mohli tušit explorační hru podobnou magické Flower, ale ani té se Ruins nepodobá. V izometrickém pohledu skutečně ovládáte psa, který skutečně mezi nezemskými ruinami občas uvidí poskakujícího bílého králíka. Ten před vaší “postavou“ ale vůbec neutíká a záměrem hry není ho zakousnout. Cílem hry je totiž dialog mezi dvěma postavami, který se rozehraje pokaždé, když ke králíkovi přiťapkáte.

Dialog můžete do určité míry ovlivňovat, přičemž právě poznání příběhu je de facto cílem hry. Proč se tedy Ruins odehrává mezi ruinami? Interpretace je na každém z hráčů – někteří se rádi chopí možnost nad hrou přemýšlet, jiní i označí za pseudoprodukt. Co mu ale nemůže upřít žádný z nich je perfektní zpracování a podmanivá ambientní hudba, za níž by se nemusely stydět ani běžnější tituly.

Ruins

Definovat umění se videohrách je obtížné, jak ostatně dokládá už minimálně dekádu dlouhá debata. Ruins se podobá visuálním novelám (jako je třeba právě Last Tuesday či Lost In The Nightmare), svým zasazením a vyprávěním se jim ale zcela vymyká. Je-li to umění či pouze snaha o něj rozhodnou hráči nebo historie. Je ale rozhodně dobře, že tituly jako Ruins vznikají a nabízejí alternativu hráčům, které přemíra stříleček (strategií, RPG) unavuje a rádi si zkusí něco jiného.