Seikan – školačka v ohrožení

Usnout ve škole je špatné, a proto nezbedné dítko potrestáme záplavou duchů.

Seikan

Dobře zpracovaných hororových her není nikdy dost. Jenže k tomu, aby nějaká umně strašila, musí splňovat několik základních pouček z příručky strašení. Seikan má dobře vykročeno. V trojrozměrném zpracování máte v roli školačky běhat po škole a v časovém limitu se snažit dostat ven. Je tu motivace, a je tu i ohrožení. Namísto naštvaných uklízeček se škola jenom hemží průhlednými duchy, přičemž jediný kontakt s nimi končí smrtí. Dokonce hra VELMI CHYTŘE přichází i s nápadem, že duchové vlastně nejsou limitováni zdmi, takže se před nimi na záchod rozhodně neschovávejte. Pak je tu ale celá řada nesmyslných problémů, které Seikan strhávají pod hladinu průměrnosti. 

Seikan

1) Chybějící logika – ač se to nezdá, (dobré) horory se často vykazují jistou vnitřní logikou. Jsou totiž svého způsobu odnoží detektivky – hlavní postavy se snaží přežít, a aby se jim to podařilo, je třeba přemýšlet, a k přemýšlení je třeba mít jasně stanovená pravidla. Jasně, čas od času záporák nepravděpodobně přežije, ale to jen aby vygradoval drama. Seikan tohle chybí. Není jasné, proč jste ve škole, proč je plná duchů, prázdná od studentů, ani co máte dělat. Není jasné, jsou-li soupeři neporazitelní, či proč jsou všechny východy zavřené. Zručný scénárista a game designer by to všechno dovedl otočit ve prospěch hry (evakuace, halucinace, atd.). Možná je na vině japonština, možná chybějící tutoriál, ale spíše se zdá, že scénářem Seikan se nikdo ani nezabýval.

Seikan

2) Chybějící improvizace – nejsem zrovna zastáncem hororových her, které hráči nedávají byť jen sebemenší možnost obrany (zdravím Penumbru 2), ale dovedu jejich přístup pochopit. Nečekal bych, že duchy v Seikan půjde porcovat požární sekerou, stejně jako že někde ve škole najdu muniční sklad (dle logiky), ale naprostá absence jakýchkoliv interaktivních prvků je hratelnosti rozhodně ku škodě. Nejde vyvolat požární poplach, nejde zkusit telefon, nejde dělat nic jiného, kromě utíkání a hlídání si staminy.

Seikan

3) Chybějící zvuk – zdaleka největší prohřešek je ale problematický zvuk. Zatímco obraz správně vyvolává klaustrofobii (i když kamera nelimitovaná texturami je také zlo), zvuk ve hře zcela chybí. Není tu ani ambientní soundtrack, ani zvuky potvor, ani onen šokantní trumpetový tón, který má zahrát, když se na obzoru objeví démoni. Překousl bych i tu zvláštní sterilně bílou atmosféru, ale horor bez zvuku, to je jako sport bez potu.

Seikan není technicky špatný, a nabízí, co by se za nehet vešlo hratelnosti, ale nejde ho nazvat dobrým hororem a už vůbec ne dobrou hrou.