Solitaire je mezi fanoušky karetních her pro jednoho hráče rozšířený a oblíbený způsob, jak zahnat dlouhou chvíli. Bohudík, s touto karetní hrou ale nemá tato, kromě stejného názvu, vůbec ale vůbec nic společného.
Abych se přiznal, nejsem si jistý, s čím a co má tato hra společného, protože je tak divná, až se mi zdá, že ani nepatří do této naší (či mojí) reality. Solitaire není hrou v pravém slova smyslu, ale art pozitivní jedince zcela jistě nadchne tím, že je tak jiná. Ti z vás, kteří mají za pozitivní své zkušenosti s filmy Davida Lynche, budou u Solitaire chrochtat blahem. Já mám filmy tohoto šílence velmi rád a hra se mi také líbí, ale líbí se mi jiným způsobem, než jak jsme tady na Plných Hrách zvyklí.
Je to podobné jako s post-moderním malířstvím. Někteří výtvory tohoto stylu mohou považovat za naprostý vrchol dokonalého sebevyjádření se, ale to nemění nic na faktu, že naprostá většina lidí vůbec nepochopí, která bije. Se Solitaire je to podobné. Můžete vyjádřit uznání zvláštnímu nápadu a zpracování, dokonce se můžete přistihnout, že se vám některé aspekty možná líbí, ale v konečné fázi koukáte jako spadlí z jahody a slintáte si na rolák.
Omlouvám se, pokud tato rádoby recenze přijde některým z vás málo „recenzující“, ale tak to prostě je. To, co se tady dočítáte je asi tak podivně post-moderně umělecky hodnotné, jako celá hra. V podstatě tady jen plkám a nic významného neříkám, ale přesně to je stav, který vám chci zprostředkovat.
Nevím, zda-li autorům Solitaire šlo skutečně o to, co se jim nakonec podařilo. Možná je hra nějakým uměleckým záměrem, což nedokážu objektivně posoudit stejně tak, jako nedokáže objektivně posoudit moderní obraz nějaký znalec umění. Může to být uměním a může to být jenom hloupá patlanina, ale co je dnes vlastně jen hloupou patlaninou? Všechno se zdá být oduševnělé a každý je kreativní a nikdo ve skutečnosti nepřizná, že nad tímto tahem štětcem vůbec nepřemýšlel a prostě ho udělal. A i kdyby to přiznal, máme v moderní době tolik uměleckých směrů, které se vyznačují tím, že autoři nad svými činy vůbec nepřemýšlejí a konají jen na základě „přirozených“ pohnutek a pocitů, že imaginární hodnotu má vlastně všechno. Stejně tak, jako u filmů onoho Davida Lynche si nemůžete být jistí, jestli to, co zrovna vidíte má nějaký smysl, anebo se autor prostě na chvíli zbláznil, tak si u Solitaire nemůžete být jistí, co má vlastně představovat.
Všechno je subjektivní. Každý je individuum. Není žádných zákonů a jedinou hranicí jsme pro sebe jen mi sami a naše mysl. Všichni ostatní jen nechápavě kroutí hlavou.
