Mnoho čtenářů pravděpodobně již nyní přestává číst moji pravidelnou dávku blábolů a rovnou jde stahovat. A i tentokrát je to chyba, protože dnešní Space Hulk není remakem legendární počítačové hry Space Hulk, nýbrž adaptací legendární deskové hry Space Hulk. Jde vám z toho hlava kolem? Ve zkratce - není tu žádný 3D pohled, všechno se pěkně odehrává tahově v oldskool pohledu shora. A přesto je tento Space Hulk nadmíru vydařený a to jediné, co ho dělí od absolutního hodnocení, je absence podařenější grafiky & vizuální prezentace. Nemám sice úplně jasno, jak moc tato hra souvisí s původními tvůrci deskové hry, ale v FAQ se psalo freeware a to je jediné, na čem záleží. V jakékoliv dalším ohledu je to hra tak skvělá, že dnes pozměníme tradiční formát recenze na pouhé básnění o různých skvělých stránkách hry!
Tahová strategie Space Hulk je zasazena do 41. století, do vesmíru nepřejícího lidskému plémě. Nekonečná válka mezi religiózním lidským Impériem, starobylými Eldery a hmyzáckými Tyrranidy se jako červená nit táhne galaxií - jak možná víte z leckterých digitálních i analogových her s přízvyskem Warhammer 40K (či jeho derivátu jménem StarCraft). V praxi universum Warhammeru 40K vypadá jako vlhký sen desetiletého kluka, popřípadě Michaela Baye, který si na jednu stranu hrozně rád hraje se scifi vojáčky, ale taky dost četl Tolkiena. A zároveň si něco kompenzuje, protože takhle masivní zbroje a masivní zbraně, zkrátka epické proporce u všeho od hvězdného křižníku snad až po palubní záchody, jeden aby pohledal.
Space Hulk z této tradice příliš nevybočuje. Odehrává se výhradně na tajemných a nebezpečných kusech vesmírného smetí, překvapivě označovaných jako 'space hulk'. Na těchto se totiž kromě cenných vraků prastarých lodí vyskytují i nebezpečné kreatury Genestealers, poddruh agresivních Tyrranidů. 'Space hulky' se začínají nebezpečně často objevovat uvnitř území Impéria a právě vy jako velitel skupiny Space Marines musíte tyto místa prozkoumávat, přičemž pro většinu vašich mužů to bude one way trip...
To znamená, že s několika vojáky tahově chodíte velmi úzkými koridory. Každý mariňák má akční body a třeba i jen natočení do směru vás o tyto body připraví. Nic, co byste neznali z mnoha jiných (starších) her. Jeden tah posunujete vojáky vy, druhý tah Tyrranidi. Mariňáci mají kulomety a jejich speciální vlastností je, že jsou schopni střílet i během nepřátelského tahu - ale pouze do směru, do kterého se dívají. Dalším klíčovým členem jednotky je plamenometčík, schopný ve velkém smažit Genestealery. Ještě si do uší pustit nějaký vydařený military epický soundtrack (třeba z derivátu jménem StarCraft) a v hlavě se vám objeví zvláštní směsice pocitů, kdy sice budete podělaní strachy, ale přece ještě nejste takové padavky, aby jste od toho utíkali!
Hutná atmosféra Space Hulku je dílem daná zasazením, a dílem skličující obtížností. Boje se odehrávají na velmi malých mapách; snad i můj pokoj na koleji je větší, než dějiště některých misí. Pointa je, že v takto úzkých koridorech musejí vaši vojáci chodit pěkně za sebou jako kačenky, a jeden přes druhého samozřejmě nemůže střílet. Je nutno neustále manévrovat do takové pozice, aby jste mohli v jeden tah střílet více vojáky. Jakmile brouci doskotačí až k vašim mužům, je většinou už pozdě - než se nadějou, zjistí, že jsou mrtví. Tyrranidy, jako povodeň postupující ze všech směrů, vidíte na minimapě i když jsou mimo váš zorný úhel; připomíná to detektor z Aliena a i zde je psychologický dopad pípání podobně zdrcující.
Nesmíte ani na okamžik povolit v taktice a ostražitosti. Na mapu neustále přibíhají noví a noví Genestealerové, stačí jednou špatně otočit vojáky nebo třeba jen nedoběhnout do pár metrů vzdálené místnosti (ve které jste, přísahám na Imperátora, už už chtěli uspořádat dokonalou obranu!) a následující tah budete odměněni posledními výkřiky a po podlaze rozlité krvi vašich chrabrých bojovníků. Přitom vaši vojáci jsou dostatečně efektivní a za ideálních okolností může každý z nich zabít za tah i dva Tyrranidy; což je dost. A kupodivu i přes tuto klaustrofobickou obtížnost hra zůstává zábavná a podle mého mínění i přístupná většině návštěvníků Plných her. Podobně jako u Steel Panthers i zde platí, že lama hráč bude přinejmenším odměněn heroickým pobitím svých mužů, kam se hrabe 300.
Chvíli jsem zvažoval takto vysoké hodnocení pro retro adaptaci deskové hry. Pro hru, ve které se jednou spletete a počet vašich mužů klesne o polovinu. Máte-li štěstí. Pro hru, která je schopna vyvolat klaustrofobii i mezi neklaustrofobiky. Stačil ale jediný pohled na vytípané screenshoty, aby se mi do žil nahrnul adrenalin a útroby se mi sevřely strachem. Za Imperátora, někdo ty nečisté stvůry přece zlikvidovat musí!
