Bylo kolem sedmé hodiny večerní, když jsem postával na rohu jedné z četných brněnských křižovatek a čekal až mi pojede "můj" spoj hromadné dopravy. V tom se zpoza ulice vyhrnulo houkající policejní auto - věc ve městě celkem běžná. Leč krátce nato za sloupem pouličního osvětlení vykouklo další a hned po něm ještě jedno. Kolonu posléze doplnilo asi šest do posledního místa naplněných autobusů a kordon uzavřely opět obrněnci naplněná policejní vozidla. Když na mě z kolemjedoucí dodávky začali vyholenci pořvávat něco silně vulgárního o městě, v němž bydlím, došlo mi, o co tu jde. Policie doprovázela ostravské fanoušky ze stadionu, kde jejich tým právě hrál proti domácímu (brněnskému), na vlak domů. A v tu chvíli mi taky docvaklo, jak agresivním způsobem dokáží fanoušci hájit čest svého týmu a zároveň plivat na zástupce těch ostatních.
Hra Sparpuch vyjadřuje tutéž myšlenku, v jejímž duchu na mě fanoušek ostravského Baníku chrlil dávku vulgárních výrazů, poněkud méně expresivním způsobem. Jejím hlavním hrdinou je panáček oděný do duhových barev symbolizující zarytého Sparťana (rozměj zástupce Sparty), jehož úkolem je sesbírat jakési podivné žluté kuličky stejně jako v případě tisíců jiných klonů klasického Pacmana.
Podobně jako u Pacmana se i zde jmenuje hlavní hrdina stejně jako celá hra, což ovšem působí poměrně komicky, protože název Sparpuch přinejmenším ve mně evokuje dojem, že jde o něco smradlavého popř. ještě souvisejícího s jednou nadnárodní sítí hypermarketů. Možná, že právě "puch" je jednou ze zbraní Sparty proti ostatním týmům. Jak totiž hra prostřednictvím doslova primitivního úvodu do děje poznamenává - v boji proti ní se sjednotila dokonce celá čtveřice týmů 1.ligy.
Sparta (a především její zastupce Sparpuch) přesto není tak úplně bezmocná. Když se našemu malému chameleonovi podaří sežrat některý z mnoha po mapě rozesetých fotbalových míčů, karta se na chvíli obrací a z ostatních dravých týmů jsou rázem poslušné ovečky, které může Sparpuch konzumovat stejně jako žluté kuličky, po jejichž vysbírání vás hra vyplivne do další úrovně. Nic ale netrvá věčně, takže zřejmě není třeba nijak zvlášť připomínat, že obezřetnosti v tomto případě není nikdy dost.
Technické zpracování hry je slušně řečeno stejně primitivní jako její zpracování po stránce herní. Nikoho sice neurazí, nicméně asi každého při pohledu na okolo se povalující screenshoty napadne kacířská myšlenka, že za ten měsíc od vydání původního Sparpucha mohl tvůrce na svém dílku zapracovat poněkud intenzivněji. Obměňující se obrázková pozadí jsou sice poměrně příjemným zpestřením unylého černého pozadí z "jedničky", leč nepředpokládám, že by sama o sobě byla natolik převratným vylepšením, aby mohla opodstatnit vydání tohoto zatím druhého dílu fanouškovské variace Pacmana.
Kam tím mířím? Slovy klasika - patříte-li do cílové skupiny této hry (fanoušci fotbalové Sparty, popř. fandové jiných týmů, kteří se budou uspokojovat tím, že nebohého Sparpucha navedou přímo do nenasytných tlam nepřátelských týmů) neuděláte chybu, když tuhle jednoduchou hříčku stáhnete a nějakou tu chvilku jí věnujete. V opačném případě doporučuji oklikou se produktu skupině pyšně nazvané Marisoft vyhnout. Žádný zázrak na poli freewaru se totiž opět někoná.
