Dnes se píše historie. Jakkoliv často v recenzích mluvím o jedinečném zážitku (protože PH přece recenzují už jenom ty lepší hry na scéně...), dovolím si hned na úvod recenze zcela vážně říct, že Spectre bude jednou mít své místo v učebnicích. Spectre je totiž první hra nového žánru a i kdyby hra sama byla hrozná, třeskutě originální koncept, se kterým přichází, nabízí oživit zatuchlé vody videoherních žánru. A hra to naštěstí hrozná není. Máme tu originální kombinaci arkády, filmu i knihy, ve které sledujeme mírně sentimentální život Josepha Wheelera od jeho nejútlejšího dětství po stařecké moudrosti. Přesně tak, Spectre stojí a padá (především stojí) na příběhu a jeho zpracování.
Nejprve k té nejgeniálnějši části, totiž onomu žánrovému mixu. Většinu Spectra tvoří klasická skákací arkáda, kdy v sérii obrazovek vyhýbáte nebo naopak vyhledáváte svítící/nesvítící koule. Každá obrazovka odpovídá nějakému období Josephova života, takže na mapě "6 let" vidíte zasněženou krajinu a na mapě "42 let" naopak proskakujete betonovou džunglí. Svítící koule poletující mezi tím vším jsou potom Josephovy vzpomínky.
Každá z nich je z kontextu vytržený zážitek tak, jak ho Joseph na konci svého života vypráví náhodné dívce. Zážitek, který si teprve sami musíte dát do souvislostí. Jakmile si hráč vybere první vzpomínku (a tedy se ji v arkádovém modu dotkne), musí následovat její linii a vyhýbat se jiným nesouvisejícím vzpomínkám, jinak nedojde k rozuzlení linie. V každé vzpomínce na vás přitom čeká krátká surrealistická minihra. Řečí čísel, Spectre má více jak PADESÁT různých konců podle toho, jakou linii budete následovat.
Objevovat tak můžete všechny elementy Josephova života, od nešťastného manželství po smutný konec jeho nejlepšího kamaráda z dětství či jeho nenaplněnou celoživotní lásku. Hru můžete libovolně opakovat dokud vás hra neomrzí – což, bohužel, vzhledem k časem repetetivní hratelnosti nemilosrdně hrozí. Hratelnostně není Spectre žádná pecka, ale potenciál, který skýtá, je neomezený – záleží pouze na tom, jak dobré scénáristy a animátory hra má. A Spectre má tyto velmi kvalitní – lehce sentimentální příběh nabízí nečekanou identifikaci s mužem na konci svého života a podobá se jiným životopisným filmovým trhákům jako Forrest Gump nebo Benjamin Button.
Třešničkou na dortu je potom zpracování (hra je ve Flashi) a symbolika, kterou děj a dialogy postav ukrývají. Moc rád bych, aby se Spectre co nejvíce rozšířilo mezi co hráče a vývojáře a během několika let bychom tak mohli v podobném stylu na přeskáčku luštit jiné, akčnější nebo mysterióznější příběhy. A třeba i s variabilnější herní náplní. Možná k tomu nedojde a nadmíru originální Spectre zůstane sedět v koutě, zatímco trůn nejúspěšnější hry světa budou dále okupovat hry jako Farmville. Přesto si někde v duchu uchovávám naději, že Spectre nebude první a zároveň poslední vlaštovkou, že alkoholický stařík Joseph Wheeler nezůstane zapomenut a jednou si dnešní hráči, kteří Spectre okusí, budou také moci povzdechnout – byl jsem u toho, když se psala nová kapitola herních dějin.
PS. Porušil jsem tentokrát zlaté pravidlo svého hodnocení po desítkách procent a Spectru dal symbolické 1% navíc. To už něco znamená!
