Sweet Legend – cukr, firebally a mravenci

Hladomor to není sranda. Mravenci o tom vědí své. Celou jejich kolonii by nejspíš čekala jistá záhuba, nebýt jedné legendy o zapomenutém balení cukru a vás – hráče, jenž se zhostí švarného Ripa a povede jej na jeho výpravě za spásou mraveniště.

Rukopis Neonairu je rozpoznatelný díky několika prostým, leč typickým znakům. Vše co vyjde pod hlavičku tohoto spolku oplývá buď ujetým příběhem, nepochopitelnou „fyzikou“, anebo mravenci, jež metají plameny. Sweet Legend splňuje všechny tři ze zmíněných stigmat, ale netroufám si tvrdit, že by to bylo zvlášť dobře. Hra patří k jednomu z vůbec prvních titulů Neonairu a je to na ní bohužel vidět. 

Ještě první akt, kdy se svým mravenečkem hopsáte po židlích, stolech, lampách a jiném vybavení domu, slibuje příjemnou oddechovou zábavu. Vizuální stránka hry je v těch momentech sice dřevácká, ovšem sympatická a hlavně poutává. Celkový styl ve mne dokonce vyvolal staré vzpomínky na kazetové variace hry Tom and Jerry a mé srdce jihlo. S přechodem do venkovního levelu se však hra z velkých ploch židlí a stolů začala orientovat na typické plošiny nevysvětlitelně levitující ve vzduchu a s každým dalším aktem to bylo horší.. Nepopírám, že paleta světů nebyla pestrá, ale nápaditý gamedesign se jednoduše nepodařilo udržet dlouho a ani stále se opakující mezihra s plácáním much nedokázala zábavnost titulu oživit. Obohacení postavy mravence o superskok sice nabídlo zase kus nového, žel bůh si však s touto dovedností nedovedl dvakrát poradit program.

Když už jsme u toho, technické zpracování se v případě této prvotiny neobávám nazvat skutečně ostudným. Pomineme-li grafiku, která, byť má své kouzlo, je upřímně řečeno dost hrozná, nedosahuje ani hudební doprovod dostatečných kvalit, jimiž by úroveň zpracování pozvedl. Nad audiovizualizací titulu by ale ještě šlo mávnout rukou, nad polofunkčností programu už ne. Do třetího aktu se situace dá zvládnout a člověk na moc bugů ani nenarazí (nepočítají-li se mezi ně, pavouci a jiné stvůry, jež vám v průběhu hrou ubírají zdraví.) Se zdvojnásobením výšky skoku se však situace stane neúnosnou. To, že po pádu do propasti lze dále posouvat levelem a dostat se tak na jeho konec je už samo o sobě dost špatné, možnost vyskočit nahoru z obrazu a přeskakovat tak stěny, jež by měly být nezdolatelné je však katastrofou. Jistě chápete jak touto nevychytaností tratí hratelnost a byť se hráč může chovat čestně a nezneužívat nedůvtipnosti autorů, takové kiksy jsou jednoduše ostudné. Nebudu se ale už dále babrat ve vodách zpracování a přejdu k závěru.

Pomineme-li první akt, Sweet Legend nenabízí nic navíc proti masivní většině plošinovek, ba co hůř a činí tak v mnohem horším provedení. Nezlobte se tedy na slabých 4/10. Hra to není vyloženě špatná, celkem vzato však za moc nestojí.