Trash Killer 2 - vesmírná uklízečka natvrdo!

Autoři z Kraisoftu, blázni do vesmíru a akčních šíleností, se rozhodli všem názorně ukázat, jak probíhá takový masivní úklid vesmírného odpadu. A nebyla by to pořádná akčňárna, kdyby svůj výtvor neošperkovali solidní grafikou a pořádným nábojem!

Když vám pod rukama za několik let recenzování projdou stovky více či méně atraktivních her, začnete logicky uvažovat o tom, jaké atributy mají vliv na to, zda si ten či onen kousek zaslouží špetku vaší pozornosti. Jedním takovým je jednoduchost. Na jednu stranu má člověk pocit, že čím složitěji se hra tváří, tím větší šancí zaujmou disponuje, z druhé strany kontruje známé přísloví "v jednoduchosti je krása". Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou na vás vpálím, že Trash Killer je hrou ve své podstatě tak jednoduchou, že by pochopení jejích principů nemělo činit problémy ani průměrnému cvičenému delfínu. Mistrem v jejím hraní by se však zřejmě nestal. Proč?

Předně - Trash Killer je výtvorem vesmírných šílenců z Kraisoft Entertainment, což jsou profíci, kteří se mohou chlubit například tím, že se jejich hry nachází na víc jak milionu osobních počítačů po celém světě. To sice samo o sobě o kvalitě jejich freewaru nic neznačí, portfolio jejich předchozích projektů už však jistou výpovídající hodnotu má. Především proto, že po grafické stránce je na Trash Killeru znát značná vybroušenost, jíž se těžko dosáhne jinak než sáhodlouhou absorpcí zkušeností.

Po stránce hratelnostní nicméně přílišným zahleděním se do grafiky evidentně tvůrcům začal docházet dech, a tak hru začali decentně osekávat prakticky až do podoby klasické "vesmírné" střílečky. Jedna loď, nějaký ten kanon, pár asteroidů a bylo to. Pokud je tedy někdy v případě Trash Killeru možné mluvit o v úvodu naznačené tragické jednoduchosti, je tomu tak právě tady. Hráč je rychle vhozen do děje, letmými pokusy se dozví, že loď lze s trochou štěstí za pomoci šipek přesouvat po obrazovce, a už se musí vypořádat s prvním kusem vesmírného harampádí, které se nebezpečně valí jeho směrem. S invencí si v Kraisoft prostě hlavu nelámali.

Trash Killer i tak působí poměrně "akčně". Rozstřelené asteroidy se postupně rozpadají na menší a menší kousky, jejichž likvidace a především správné zaměření není nijak snadnou záležitostí, a především volba správné strategie pohybu na "hrišti" je něčím, co vás u hry udrží alespoň na dobu nezbytně nutnou k překonání několika prvních levelů. Věšel bych vám teď bulíky na nos, kdybych tvrdil, že tenhle stereotyp vytrhnou v uspokojivém počtu se vyskytující bonusy, které vám čas od času pomohou kanonem navíc nebo kapkou zdraví k dobru. Na stranu druhou mě likvidace vesmírného odpadu stejně dobře bavila, aniž bych se musel za autory stydět, že něco tak primitivního vypustili na trh.

Krom obrazovky s několika planetkami na pozadí a veškerou akcí v popředí Trash Killer nabízí ještě obvyklé funkce jako pauza či uchování nejlepšího skóre, jako největší nedostatek bych v tomto případě viděl absenci multiplayeru. Nejsem si jistý, nakolik by podobná "konstrukce" mohla fungovat, ale mám pocit, že pokud by jeden hráč ovládal vesmírnou loď a druhý na něj myšítkem vysílal více či méně rozměrné "šutráky", vzniklo by něco dostatečně neotřelého a především (a to je v oblasti freeware hraní setsakramentsky důležité) chytlavého.

Člověk ale nemůže mít všechno. Do pouhých dvou megabytů dat by se těžko dalo napěchovat víc než kolik se původem ruským autorům podařilo. Neméně složitou úlohou je jistě obohatit hru zástupující žánr tak profláklý, že jakákoli "inovace" záhy vypluje na povrch u dalších deseti starších titulů. Je jasné, že i proto se Kraisofti vydali především směrem grafické vybroušenosti. A i když i tam občas Trash Killer kolísá, čísla mluví jasně - každý den se prý jeden z produktů téhle autorské skupiny objeví u 4 tisíc nových uživatelů.