Po celou dobu totiž neovládáte nikoho jiného z družstva kromě samotného odpalovače, který je ostatně jedním z nejdůležitějších článků týmu a právě na jeho přesné mušce a síle záleží, kam míček dopadne, jak daleko poletí.
A právě do kůže takového hráče se dostáváte vy. Jediné, co z celého klasického herního pole vidíte je část publika přímo před vámi a nadhazovač, jež má za úkol v pravidelných intervalech házet míče, které však nelétají klasicky, jako jsme zvyklí. Míček se spíše chová docela podivně. Vyletí totiž jakoby ze země před vámi do vzduchu, aby prakticky posléze začal padat dolů. Co to pro vás znamená? Že máte oproti reálným baseballistům výhodu. Zatímco oni mají pouze jednu jedinou chvilku, kdy mohou balón trefit, vám se tak naskýtají hned dvě, což by však z hry činilo opravdu jednoduchou hříčku, proto musí ještě zákonitě přijít nějaká komplikace.
A ta právě souvisí s již zmiňovaným přirovnáním k Typing of Death. Na míčku je totiž vždy přilepené nějaké písmenko. Podle něj totiž musíte ve chvíli, kdy míček proletí obdélníkem zmáčknout klávesu, čímž jej odpálíte a získáte body. Takto to jde neustále dokola až do chvíle, kdy se vám podaří třikrát promáchnout nebo míček vůbec nestrefit a hra končí zápisem do tabulky nejlepších hráčů.
Ze začátku se podobný nápad a nadprůměrné zpracování jeví jakožto opravdu zajímavá hříčka, nepostrádající jistý díl originality a příjemnou hratelnost. Po odehrání několika málo sérií začnete pociťovat lehký stereotyp, což bohužel odradí od dalších pokusů. I přes to je ale TypeBall v každém ohledu zajímavým dílkem, jež si zaslouží alespoň pár minutek vaší pozornosti.