Horor skrývající se pod názvem V.H.S., což je zkratka pro „Video. Horror. Story.“, působí ve svém žánru naprosto typicky. Skrývá ale zajímavou herní mechaniku, která není tak běžná, jak by se mohlo zdát.
Po vzoru jiných zástupců hororů se na celou scénu sice díváte z pohledu vlastních očí, ale skrze videokameru. Ta neustále poblikává, zrní a ukazuje na záznamu různé anomálie. Ty ale nejsou, jak je tomu jinde, pouhou ozdobou, ale plní velice důležitou funkci. Funkci, která vám umožní přežít.
Pomocí kolečka myši totiž můžete měnit frekvenci videozáznamu, což sice na několik prvních momentů obraz neskutečně „rozhází“, ale zároveň vám posléze umožní vidět věci, které jste před chvílí neměli možnost spatřit. A stejné je to i naopak. Když před vámi leží nepřekonatelná překážka, zkuste jinou frekvenci a stůl nechte zmizet přímo před vašima očima.
Monstrum, které je vám často v patách, sice působí jako splácanina nesmyslů, nebo špatná socha Andyho Warhola, ale je taktéž viditelné jenom v určité frekvenci. Ta se navíc neustále mění. Jakmile vám obraz zešílí a začne zrnit jako o život, měli byste vzít nohy na ramena.
Bohužel, změna frekvence je jediná možnost, jak interagovat s prostředím, které je jinak velice anonymní. Nesbíráte předměty, nehledáte zápisky, nedojde dokonce ani na žádnou hádanku. V.H.S. je vlastně jenom taková procházka po potemnělé kanceláři.
To je škoda, protože nulová interakce a herní délka titulu lámou vaz. Navíc, když si nastavíte správnou frekvenci a vydáte se po stopách monstra, zjistíte, že neslyší, nevidí a jeho inteligence je doslova retardovaná. Veškerý děs je potom rázem pryč.
