Závodní tituly patří nejen mezi volně šířitelnými hrami a hříčkami k nejoblíbenějším. Není ostatně divu: zatím stále hrající většinu tvoří muži: a který muž by si nechtěl vychutnat alespoň virtuálně pocit brutální akcelerace a adrenalinu za volantem závodního speciálu? Přiznejme si, málokdo má takové štěstí jako třeba Tomáš Enge, že by si mohl alespoň na chvíli sednout do nejsilnější formule, či rallye speciálu (Roman Kresta – ten se taky má, co?) – a to už vůbec nemluvím o pochybném štěstí motocyklového závodníka Jaroslava Huleše, jenž nedávno spáchal sebevraždu. Victory Road je dalším z řady titulů, jenž umožňuje zkusit si, jak to ve světě velkých motoristických sérií chodí. Tentokrát se zaměřuje na závody okruhové, a to na kratších, sérii NASCAR podobných tratích, kde se zatáčí prakticky jen na jednu stranu. K mání jsou zde tři, nicméně zpočátku je zpřístupněna jen jedna, stejně je tomu i s vozidly, jejichž celkový počet je ovšem vyšší.
Už v hlavním menu každému dojde, že daní za kvalitní hudební doprovod ve Victory Road je fakt, že není původní. "I feel good..." ozývá se zde, v průběhu závodů hrají zase jiné porůznu vykradené a tentokrát i rychlejší melodie. Je to sice bezvadné, ale bohužel tak trochu nelegální. Nicméně samotné závody to nijak zvlášť neshazuje. Jakmile si hráč vybere svůj vehikl a dráhu (zpočátku jde jen o formalitu), ozve se "Gentlemen, start your engines!" a divoká jízda začíná. Jede se na osm kol, přičemž problémem už je jen to samotné dojetí. V horní části obrazovky totiž odtikává neúprosný časový limit, jenž většina bude sledovat mnohem více, než jedenáct počítačových protivníků na trati. Samozřejmě se čas od času objeví na trati checkpoint, jenž obnos ubíhajících vteřinek přece jen trochu rozšíří – v každém kole ale checkpointy přidávají o trochu méně a nutí tím ke stále přesnější a rychlejší jízdě až na hranici možností vozu – i řidiče venku ve světě za monitorem.
Ovládání Victory Road je vcelku primitivní a autoři implementovali jen velmi přibližný fyzikální model. Auto se málokdy dostává do smyku a zatáčky lze často projíždět až nepochopitelně rychle. Na druhou stranu, hratelnosti to zvlášť neubližuje: jen se prostě jedná více o závodní arkádu, než o nějaký simulátor. Grafické zpracování je na freeware poměry vysoce nadprůměrné, na druhou stranu je ovšem třeba dodat, že oněch v perexu zmiňovaných třicet megabajtů instalačního souboru je tomu, co hra vizuálně nabízí, spíše neadekvátní – pouhopouhé tři tratě sice díky automatově nastavené obtížnosti vydrží celkem dlouho, ale rozhodně autory neospravedlňují k naprostému opomenutí jakékoliv optimalizace. Modemisté proto mohou na Victory Road s klidem zapomenout. Je to hra nadprůměrná, kvalitní, ale zase až tak strhující, aby se vyplatilo strávit hodinu či dvě jejím pomalým downloadem, to tedy rozhodně není. Virtuální závodníci s rychlejšími linkami nebo časově neomezeným připojením by nad ní ale mohli popřemýšlet.
