Pomineme-li štkání mnoha odpůrců počítačových her ohledně násilí, existuje jedna pozitivní věc, na které se většina studií shoduje. Hry zlepšují hráčovo chápání složitějších celků a institucí a je to především následkem různých RPG a strategií. V historii freewarovek se už objevilo několik velkých her s hlubokým poselstvím, třebas America’s Army, a osm let starý projekt Virtual U, vítěz Independence Game Festival 2001, je další z nich.
Virtual U je složitá. Lidé občas o něčem říkají, že je to složité, ale je to jenom taková výmluva pro nechápavost. Nebudu zastírat, že ani já jsem do principů Virtual U zcela nepronikl. Důvodem je především to, že tato hra není hra. Podobně jako v případě staré a dodnes kvalitní Mobility je totiž Virtual U ve skutečnosti edukativním nástojem majícím naučit americké studenty principům financování univerzit.
Zapomeňte tedy na přistavování nových kateder, legrační nakupování profesorů a financování kolejních večírků – Virtual U je jedno velké účetnictví plné grafů, čísel a dalších grafů. Univerzita je už postavená a plná různých budov, od parkoviště po policejní stanici (!) a každá vyžaduje určitou částku k fungování. Na vás je v sérii scénářů nastavit financování tak, abyste vyřešili tu či onu krizi a neprodělali při tom kalhoty.
Vyhovět všem požadavkům je prakticky nemožné, byť záleží samozřejmě na daném scénáriu. Nejvíce ušetřit se dá na obecném zkrácení rozpočtu daných oborů, ale pokud škole příliš klesne prestiž, odejde také zbytek financí. Morálku zaměstnanců i studentů lze ale vylepšit například i slibem přidání na rozpočtu na další rok, což je asi nejzábavnější herní featura od možnosti přivolat si zemětřesení na pracně vybudované velkoměsto.
Systém lze rovněž obejít určitým zvýhodňováním některých studentů – na obrázku vedle si můžete všimnout vynikajících výsledků ženského basketbalového družstva, jehož celý rozpočet sice vyletěl oknem a dostali ho matematikáři, ale díky protěžování atletů měli sportovci náležitou motivaci vyhrát. Pokud jsem tedy správně pochopil pravidla "hry".
Ačkoliv je prostředí simulovaných univerzit českému studentovi tak trochu cizí – viz zmiňovaná policejní stanice, také bohužel zcela absentuje udělování titulů rychle "studujícím" prominentům – zvládl Virtual U ukázat, že bez rozpočtových škrtů se managment prostě občas neobejde. Hru samotnou bych asi doporučil jenom opravdu hodně velkým milovníkům programu UČTO, její samotná existence je ale dalším pěkným důkazem o užitečnosti počítačových her.
