Voodoo – nepodceňuj černou magii

Nikdy nepodceňujte sílu voodoo. Tahle magie černější než noc dokáže provést neuvěřitelné věci i se sebejistými majiteli nového luxusního domu na jednom tichomořském ostrově, jak se ukáže ve dnešní freeware adventuře.

Kolik čarodějů, černokněžníků, zaklínačů, babizen z chaloupky na muří nožce a roztodivných jiných nadpřirozených postav se zabývalo temnou magií, to už dnes ani někdo jen těžko spočítá. Počínaje soudruhem Sauronem to byla pěkná řádka nejrůznějších kouzelnických živlů. Jejich nekalé rejdy mívají různou podobu, mezi nejošklivější část patří voodoo. Magie temnější než duše samotného ďábla a nebezpečnější než jeho svody dokáže provést neuvěřitelné věci i se sebejistými majiteli nového luxusního domu na tichomořském ostrově. V plné nahotě to předvádí nedávno vydaná adventura s ne zrovna invenčním, ale rozhodně výstižným titulkem: Voodoo. Vyrobil ji jeden člověk, amatérský vývojář Ralf Geseller, a v sedmi aktech, do nichž je děj rozdělen, vykreslil povedené drama, kde se to vědou obtížně, pokud vůbec, popsatelnými fenomény jen hemží a o záhady není nouze. Ostatně co by to bylo za adventuru, kdyby v pozadí všeho nebylo nějaké opravdu vypečené tajemství.

Tajemná atmosféra a pomalé, avšak zrychlující se tempo běhu příběhu, to jsou hlavní trumfy, které Voodoo během pár hodin své herní doby vynáší na stůl. Příběh vypráví o starém domě, který byl opuštěn, ale posléze ho kupuje mladý novomanželský pár. Nemá v něm ale najít ani klidné spočinutí, ani pohodlný domov pro čekané dítě. Další postavy, jako poněkud tajnůstkářský a úchylný doktor, jen dokreslují postižené okolí a titulní hrdina, správce a zahradník, nemá rozhodně lehkou práci. Hratelnost Voodoo je slušná, bohužel však autoři zůstali na půl cesty při reformě interface. To totiž obsahuje až trochu příliš možných akcí – už mnoho konkurenčních her ukázalo, jak chytré je sdružení příkazů Open, Take a Use do jediného Interact, Voodoo si ale staromilsky drží všechny tři, a tak nepomůže ani pěkná vymoženost pro majitele myší s kolečky, kteří si mohou pouhým točením měnit kurzor. To sice běh hry urychlí, ale stále ne dost na to, aby se dalo autorům přebujení příkazů a ikon prominout.

Grafické zpracování je velmi rozporuplné a v kontextu takových titulů jako Sigma sotva průměrné. Některá pozadí lokací nevypadají špatně a dá se u nich hovořit dokonce o práci se stínem, jiná jsou vyloženě tuctová. Úplně nejhůře ovšem dopadly postavy, které se objevují v pravém dolním rohu jen jako jakési podivné zpitvořené šedivé existence (a tohle opravdu není autorský záměr pro vytvoření atmosféry – taková blbost by snad nikoho ani pod vlivem nějakého voodoo kouzla napadnout nemohla). Hudba sice není původní, ale celkem se ke hře hodí, i když rázné kytarové riffy v hlavním menu zpočátku trochu zarazí. Naštěstí se pak melodie zklidní a doprovázejí už s větším citem dění na obrazovce. Celkově je Voodoo zajímavý projekt, to ale ale asi tak všechno. Nehraje se špatně, nenabízí ale ani nic, co by ho vytáhlo nad hladinu průměrnosti. Rozumná velikost činí jeho ozkoušení možným i pro modemisty – a není to vyloženě špatný nápad, ovšem mezi takřka sto padesáti hrami ve stejné žánrové rubrice se najde pěkných pár lepších kousků.