Německo je velká země. Z tohoto faktu lze vyvozovat mnohé, ať už cestami logickými či nelogickými. Někam mezi ně spadá předpoklad, že z většího množství obyvatel vzejde i větší počet amatérských vývojářů. Další diskutabilní úvaha pak říká, že čím více amatérských vývojářů, tím více bude též opravdu dobrých her. Možná na tom něco, možná ne – zákony náhody jsou neúprosné a matematiku psychohistorie vynalezne podle Isaaca Asimova vědec Hari Seldon až za pěkných pár tisíc let. Nicméně dnes recenzovaný rychlík Wuchtel 2 (či Wuchtel's Welt – zdá se, že v názvech má zmatky dokonce i sám autor, neboť zatímco v hlavním menu hry se píše pouze Wuchtel, readme soubor hovoří o Wuchtel's Welt) by se rozhodně dal zařadit k argumentům, jež by podobná tvrzení podpořily. Proč? Je to hra jednak v rámci možností docela originální, jednak velice zábavná a v neposlední řadě též nadprůměrně audiovizuálně zpracovaná. A to už není vůbec málo…
Wuchtel 2 má dokonce i nějaký ten děj. Pro účely recenze ho však lze snadno zanedbat, protože ve hře vlastně nehraje absolutně žádnou roli. Herní principy jsou v zásadě prosté. Jedna po druhé jedou desítky úrovní (kolik jich je celkem nevím, nicméně bude to hodně vysoké číslo). Úkol v nich je vždy tentýž: nárazy rozbít všechny různobarevné kostičky. Hráč ovládá kuličku, jež se odráží od všech stěn a kostek, přičemž může ovlivňovat její horizontální směr. Celé konání je omezeno určitým časovým limitem, jenž se liší level od levelu (a pochopitelně je vždy vypočítán tak, aby právě akorát stačil na úspěšné dokončení, když se hráč nikde moc nefláká). Mezi další ztížení pak patří několik druhů různých kostek funkčních, které není sice potřeba rozbít pro ukončení úrovně, avšak spouštějí jiné, libé i nelibé vedlejší efekty.
Základní kostkou je pouhopouhá neprostupná zeď, kostka formující různé přehrady a překážky. Čas od času je někerá část levelu na první pohled docela neprodyšně uzavřená, s jediným vchodem, na němž je namalován zámek. Takovou kostičku lze rozbít až po nárazu do krychličky s klíčem. Pozor musí hráč dát na čtvereček se symbolem lebky, neboť ten je pro kuličku naprosto smrtící, a to už na první dotek. A konečně aby ani likvidace standardních krychliček nebyla tak docela jednoduchá, vyskytují se v úrovních kostičky – přebarvovače, jež mění barvu kuličky. Červená kulička pak může ničit jen červené kostky, modrá modré a tak dále. Zpočátku je hraní Wuchtelu 2 spíše jednoduchou arkádovou záležitostí, postupem času ale složitost konstrukce úrovní roste a hraní se rázem stává náporem na šedou kůru mozkovou. Vzhledem k omezenému počtu životů je dohrání Wuchtelu 2 záležitostí na hodně dlouhou dobu, a to i přesto, že se v každém levelu hráč dozví heslo, jež mu umožní ty předchozí v případě neúspěchu přeskočit.
Grafické zpracování Wuchtelu 2 je na první pohled velice pěkné. Zejména intro potěší svou profesionalitou, i hlavní menu je vkusné. Pěkné jsou artworky v pozadí, samotná herní plocha pak vypadá minimálně lehce nadprůměrně. Hra disponuje i velmi slušnou hudbou, a ačkoli tak nepatří k úplné špičce v oblasti audiovizuálního zpracování, autor odvedl svou práci v této oblasti velmi dobře. I celkové hodnocení tak nutně musí být pozitivní. Wuchtel 2 je hrou, do níž se každý snadno dostane a během prvních dvou levelů pochopí vše nezbytné pro její hraní. Ovšem zvládnout ji a dohrát velký počet různorodých a čím dál tím obtížnějších levelů, to už je větší oříšek. Ale ať tak či onak, stále je to velká zábava – a navíc zhuštěná do vcelku mrňavého instalačního souboru, po němž mohou s klidem sáhnout i modemisté. A to se počítá.
