8bit Killer – pixelové peklo

Novodobá berlička vývojářů - stylizovat hry o několik desetiletí zpět, aby se vyhnuli nutnosti konkurovat současným high-tech titulům - stylizace mající v podání 8bit Killer své nepopiratelné kouzlo. Teď už jen zjistit, zda se onen španělský počin hraje stejně dobře, jako vypadá.

8bit Killer - 1

A odpověd zní: ,,Nehraje, prokrista!“ Nehraje se vůbec dobře. Troufnul bych si i tvrdit, že se hraje pěkně mizerně. Nakonec asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že hraní 8bit Killer je asi nejdementnější činností, jakou lze trávit prázdniny a když ne nejdementnější, rozhodně demenci způsobující. Vlastně bych si radši házel pět hodin míčkem o zeď, než ještě někdy zapnul tuhle koncentraci herního zla.

Člověk se zprvu ujímá ovládání a říká si: „Hm, nepohybuju se tedy zrovna nejrychleji a co to tu máme? Vypadá to jak Wolfenstein – chodba, na jejím konci dveře. Stačí projít a otevřít. Co bude asi za nimi? Pozor, chvíle napětí, další chodba a na jejím konci další dveře. Liší se od sebe jen tím, že v téhle chodbě jsou ještě nepřátelé. Hurá na ně.. Moc schopností tedy nepobrali, jejich eliminace je otázkou vteřin. Co bude asi za dalšími dveřmi, na konci chodby. Jaké překvapení, další úplně stejná chodba, jen v ní pro jistotu někdo zaparkoval dodávku, takže už tak dost úzký koridor k chůzi je teď ještě užší. A co to, nový typ nepřátel se naučil i střílet. Šahám na směrové šipky klávesnice a místo úkroků se jen otáčím. Odteď se budu muset smířit s faktem, že každé setkání se střílejícím nepřítelem znamená 10% zdraví dolů.

Procházím chodbami, otvírám dveře vlézám do identických místností s identickými nepřáteli. Zdraví postupně klesá a já odhaluji, že kliknu-li na klávesy „a“ a „d“ (Tedy klávesy WSAD ovládání), postava překvapivě úkroky dělá. Bezvadné, vědět to dřív, nemuseli mě teď ty lebkochrliče zabít. Spouštím hru znova a s hrůzou zjišťuji, že mě čeká nejen X levelů, ale dokonce i X kapitol. Procházím opět asi desítkou identických, rovných chodeb abych se dostal na konec levelu. Říkám si: „Nový level, třeba přinese ozvláštnění,“ a zkuste hádat, co najdu v levelu 2?

Ano, opět chodbu a na jejím konci dveře, pro obměnu, s jinými texturami. Zdolám ještě několik dveří, zjišťuji, že tvůrci odhalili i možnost, postavit do chodby dveře vlevo a vpravo, čímž rozměr levelů narůstá, ale vlivem neobyčejně pomalé chůze, jež mi prakticky neumožňuje se čemukoliv vyhnout, opět umírám.

Schválně teď zkuste hádat , co na mě čekalo v levelu 3. Nevíte? Já taky ne. Hru jsem totiž pln rozčarování vypnul, ale tipnout bych si troufnul. Že by rovné chodby s dveřmi? Inu, co vám budu povídat, hru která si hraje na éru 8bitů a její instalačka má 15 megabajtů (Bože!) jsem vypnul a pak už spustil jen kvůli vytípání několika screenshotů do recenze. K ničemu lepšímu se totiž tahle slátanina použít nedá. Hezky se její retro obrázky vyjímají u nápisu download, ale to je taky jediná funkce, kterou plní na sto procent. Jinak nenabízí víc, než hodiny otupující, stereotypní a pekelně nudné chůze, v relativně slušné grafice, za doprovodu „dobové“ hudby, která je patrně největším kladem titulu. Přitom by stačilo málo – přidat běh.