The Last Dance – černobílé akční blues

Přišel mezi nás freewarový ekvivalent Maxe Payna, nebo si s The Last Dance budeme spokojovat spíše výrazy jako max a pain? A proč má, herdek, tak kvalitně vypadající hra srandovní hodnocení 42%?

The Last Dance

Snad žádný hráč nepopře, že vývoj her je náročná robota, která je navíc v případě freeware velmi mizerně placená – přesněji, většinou nijak. Málo financí ovlivňuje vzhled a délku her a různí vývojáři se s tímto problémem potýkají různými způsoby. Zatímco řada nezávislých vývojářů dlouhé měsíce či léta kutí předlouhé gamesy, které vypadají jako cosi z minulého tisíciletí, lidé v Looser Teamu na to šli opačně. Z jejich harddisků tak vyjela záležitost velmi silně připomínající profesionální tituly, ovšem s délkou přesahující sotva 20 minut. Co jim podobným vyšlo u nenáročné rubačky Burning Thirst, ovšem fatálně zkapává noirové střílečce The Last Dance.

The Last Dance

The Last Dance

Ta má všechny správné aspekty hry inspirované detektivními filmy poloviny 20. století: je černobílá, obsahuje spoustu revolverů i Tommygunů a v hlavní roli je cápek, která se mstí za smrt milované ženy. To celé v prohnilém prostředí plném mafiánů. Základní hratelností je hra dnes populární krycí střílečkou z pohledu třetí osoby, tedy stejnou, jako třeba Gears of War či Mass Effect. A navíc má slušný vizuál. Fatální a až komické selhání The Last Dance ale pramení z fušerského provedení hratelnosti samotné.

The Last Dance

Nebuďte na pochybách, že mé primitivní ocenění perfektně vypadajících her by bylo ochotno vlepit The Last Dance vysoké hodnocení. Takový Orbital Destruction ostatně obsahoval hratelnost jednoduchou jako bílá stěna, přesto díky atrakci fantastické grafiky fungoval na jedničku. The Last Dance je ovšem komplexnější a jako takový má mnohem více šancí selhat. Jako třeba v level designu, která je navzdory totální přímočarosti schopný soupeře seknout do tmavé uličky, takže se nespustí skript a neobjeví se další nepřátelé ani únikový východ. Nebo v obtížnosti, která nechává soupeře střílet o stošest, aniž by hrdinu byť jen škrábli. Nebo v tempu, díky němuž sotva se hra trochu rozjede, už rolují závěrečné titulky.

A do mixu mocného failu je třeba započítat i srandovní příběh, který jsem nepochopil ani po druhém dohrání. Všechny postavy totiž mluví španělsky a titulky neobsahují jména postav, takže není jisté, jestli z konspirací obviňuje protagonista záporákova nebo opačně. Jako hra inspirovaná filmovými technikami a žánry The Last Dance selhává přesně v tom, co by z něho udělalo děsivě špatný snímek, a navrch přidává plytkou hratelnost. Být například jednodušší kolejnicovou střílečkou, byl by paradoxně celkový dojem lepší.

The Last Dance

The Last Dance

Cokoliv z výše uvedeného jsme na nezávislé scéně viděli už mnohokrát. Je ale až zábavné to vše sledovat v titulu, který obsahuje grafiku, za kterou by jí áčkové hry ještě před pěti lety utrhaly ruce.