Last Tuesday – Kde je kdo?

Po krátkém čase velmi repetetivní vizuální novela s pěkným vizuálem a nudnou hratelností.

Last_01

Vizuální novely zaujímají svým konceptem zvláštní místo. Tak nějak jsou na pomezí hry a knihy. Dělají to, co knihy nedokáží, tedy nabídnout vám autorem přesně zprostředkovaný vizuální zážitek. Na druhou stranu ale také z her odstraňují to, čím se hry liší například od filmů, tedy odstraňují interaktivitu, hráčovu přímou kontrolu nad tím, co sleduje a možnost jakkoliv ovlivnit příběh. Musím se přiznat, že vizuální novelu, která by mi dala dostatečné množství kontroly nad jednáním postavy, abych měl pocit, že mám možnost vůbec něco ovlivnit jsem ještě neměl tu čest hrát. Vždy jsem se pouze potácel od obrazovky do další obrazovky jako kámen, který strhl proud řeky a který nemá nejmenší šanci ovlivnit svůj konec. Pokud je všeobecným cílem „her“ označovaných jako vizuální novely připomenout hráči, jak malicherná je jeho snaha ovlivnit vývoj vlastního života, pak klobouk dolů, to se jim, jakkoliv je to snaha zavrženíhodná, navýsost daří.

Teď si představte, že ona cesta vašeho života je liduprázdná. Ráno se probudíte a podíváte se z okna do ulic a tam...Prázdno. Pustíte si televizi a tam není nic než šum. Vyjdete ven a v chodbě není ani živáčka. Divíte se, že stále funguje elektřina a pořád se nemůžete zbavit zlého tušení, že tohle není jen podivný opiový sen. Venku v ulicích je démonické ticho a přestože slunce je stále na obloze a mraky kolují kolem dokola toho podivného světa, dole se vám naskýtá nejneuvěřitelnější pohled, jaký jste měli tu možnost ve svém tak poctivě vedeném životě vidět. Svět ztichl.

Last Tuesday je jednou z oněch vizuálních novel o kterých jsem mluvil na začátku. Bohužel, i u ní platí to, o čem jsem hovořil. Nemůžu si pomoci, ale když mi někdo naservíruje hru, která se vlastně ani nijak nehraje a veškeré hráčovo vědomí je vyžadováno jen k tomu, aby klikl myší, když text v tabulce přijde na svůj konec, trošku mě to mrzí. V případě LT veškeré možné rozhodnutí hráče probíhá v tabulce, kde si lze zvolit lokaci, kam se hráč podívá. Park, divadlo, obchod a další možnosti. Bohužel jsem měl pocit, že na pořadí míst, v jakých se hráč pohybuje absolutně nezáleží. Autor hry se na stránkách dušuje, že hra má celkově tři možné konce. Věřím mu, ačkoliv nemám nejmenší tušení, jak k nim dospět.

LT má velmi zajímavý nápad. Pocit ze světa z něhož ze dne na den zmizeli všichni lidé je velmi dobrý nápad, ale kdyby autor dokázal tento nápad převést do jiného formátu než je vizuální novela, dopadla by hra lépe. Neříkám, že osoby, které si v tomto typu her libují si hru neužijí. LT je tvořena velmi pěknými obrázky liduprázdných ulic, parků, chodeb a po technické stránce je dobře zvládnutá. Bohužel pro mě, já tomuto typu her neholduji a musím sám pro sebe říci, že vizuální novely jsou podivným smícháním dvou médií, přičemž obě tato média okrádají o to nejcennější co mají a co je charakterizuje. Z knih lidskou fantazii a z her možnost hráče rozhodovat. Jsou tedy přesně takové jako ony ulice, parky a divadla v Last Tuesday. Odlidštěné.