Disillusion – sundejte si růžové brýle

Arkádová hra, která ve svých několika minutách herního času řekne víc, než většina jiných za mnoho hodin a dnů.

disillusion

 Kratičká arkáda, která má co říci. Disillusin svého hráče nejdříve zaujme svým provedením a nakonec ho nechá ochutnat trpký pocit zklamání a ukáže mu, jak bylo jeho veškeré snažení zbytečné. Ne každý to může chápat a někteří Disillusion odsoudí, to ale nic nezmění na faktu, že hra samotná nepostrádá zábavnost, atmosféru i nápad.

Viděli jsme to již tisíckrát na tisíci místech v různých časech: Hrdinské chování protagonisty, který se vydává na dalekou a strastiplnou cestu za záchranou světa, princezny (občas i prince) nebo čehokoliv jiného. Nedbá na nebezpečenství, které mu na jeho dobrodružství hrozí za každým stromem a balvanem a přitom nepožaduje za své heroické snažení nic, než samotný pocit z dobra, které koná. Jak ohraně a klišovitě vám toto zní? Přesto nám tento a stále ten samý koncept autoři her, knih či filmů předkládají v často ani nijak nepozměněné formě už od začátku dob, kdy vznikly mýty. A stále se nás snaží přesvědčovat, jakoby to snad bylo to nejsvěžejší, nejnovátorštější a nejvybranější, co od příběhu můžeme čekat.

Disillusion je vzdor tomuto. Je to revolta, která neprotestuje, ale jen říká, jak je toto vše ve své podstatě patetické a ani zdaleka už tak zábavné, jak tomu bývalo. Nahrazuje slepou oddanost hlavních hrdinů odevzdaností a bezvýchodností.

Ve své podstatě je hra jménem Disillusion velmi jednoduchá. Líbivá dvourozměrná grafika je u arkád standardem. Hudba a zvuky víceméně také. Dalo by se říci, že kdyby hra neobsahovala své poselství, byla by mimořádně průměrná (což je pěkný oxymóron). Přesto však Disillusion stojí za zahrání. Nejen kvůli tomu, co chce říci, ale například také kvůli velmi dobré atmosféře, jaká v ní panuje. Ta je poměrně osobitá a musím říct, že u arkád dneška není standardem ani zdaleka. Krajina je sice jednoduchá, přesto svým způsobem smutná a jaksi pobrukujíce si svou osamělou melodii je velmi přitažlivá. Prší a vaše kroky provází velký a výrazný Měsíc, při tom hraje již zmiňovaná hudba, která zdejší klima dotváří. Musím sám za sebe říct, že atmosférou mi Disillusion připomněla zas ne tak dávný indie hit Superbrothers: Sword and Sorcery. Kdo zná, může mi dát za pravdu...Možná.

Disillusion dohrajete tak za pět minut. V tom už je započítána krátká přestávka na občerstvení, cigaretu, nebo knihu. Hře ani tak nejde o to, ukolébat vás ve své náruči a nabízet se tak, jak to ve smyslu komerce dělají různé jiné tituly. Disillusion vás neukolébá, při jejím hraní neusnete (pokud netrpíte narkolepsií) a zítra si na ni asi ani nevzpomenete. Přesto vám chce něco říct a za to si jí cením.