Plíživá arkáda I’m Alright je v mnohém děsivější, než hororové hry

I’m Alright je pixelová retro arkáda s dusnou atmosférou, nechutnými monstry a výbornou zvukovou kulisou, kterou jí mohou závidět i jiné, mnohem modernější hororové hry. Protože v ní nemůžete proti příšerám bojovat, musíte je přelstít.

Těžko přesně říct, co se ve světě I’m Alright skutečně stalo. Místo doktorů po chodbách nemocnice korzují podivná monstra, možná mimozemšťané, možná mutanti. Kdo ví. Jedno je ale jisté. Útočí na potkání. Hlavní hrdinka se musí skrývat ve stínech, prolézat šachtami a odlákávat monstra, jinak nepřežije. Hra je výjimečná svým velmi specifickým audiem, které by jí mohly závidět i jiné, mnohem moderněji působící hororové adventury.

Autoři I’m Alright se snažili vyprávět děj svého dílka tak, aby byl co nejvíce otevřený různým interpretacím. Povedlo se. Dokonce až do té míry, že i hráč, který hru dohraje, nemá tušení, co vlastně viděl. Řekněme, že situace je následovná: Svět je zničen, živého člověka abyste pohledali a hlavní hrdinka se snaží dostat pryč z nemocniční budovy. Po cestě potká podivná, neznámá monstra, která rozhodně nebudou přítulná.

I’m Alright je arkáda s retro pixelovým vzhledem, ale to není dnes nic zvláštního. Dvě věci mě na této hře opravdu baví. Zvuk a animace smrti. Monstra, třebaže jich není kdovíjak moc druhů, působí zlověstně. Těch několik pixelů ,ze kterých sestávají, je animováno a nazvučeno tak dobře, že se nechce věřit, že hra není v prvé řadě myšlena jako čistokrevný horor.

Obří a extrémně rychlí alieni chodí po chodbách a jakmile se k vám dostanou blíž, rozmáznou vás po stěně svou přerostlou končetinou a zbyde jen mastný flek. Jiný druh příšery vás zase pohltí, doslova zkonzumuje do své biomasy jako masožravka nebohou mouchu. Hře se daří vytvářet pocit, že monstra jsou cosi nechutného, nepochopitelného a především velmi divného.

Hrdinka se tedy musí skrývat na určitých místech ve tmě, pod nemocničními lůžky, nebo prolézat titěrnými ventilacemi, aby se monstrům vyhnula, protože bojovat s nimi nemůže. Přitom slyší svůj dech v úzké šachtě, propadání plechů ventilace pod její vahou, kroky na chodbách, smích určitého druhu monstra. Audio je přitom „prohnáno“ skrz jakýsi filtr a působí vzdáleně a odcizeně. Bravo, pravdu bravo.

I’m Alright je opravdu zážitek a to i přesto, že herně není nijak výjimečný. Velmi se přimlouvám za užití sluchátek, při nichž dusivá atmosféra ještě víc vynikne. Škoda jen, že je hra celkově dost krátká (tak 15-20 minut) a právě kvůli tomu, že je otevřena interpretacím, neposkytne žádný opravdu uspokojivý konec, nebo vysvětlení děje.