And Everything Started to Fall – čtvrt na smrt

Od kolébky po rakev vás provede dnešní arkáda s omezenou dobou trvanlivosti. Stihnete projít až ke stáří nebo váš život skončí předčasně?

aestf_01

S životopisnými hrami se v poslední době roztrhl pytel. Po excelentním (a čtenáři nedoceněném) Spectre nás svou kreativitou v And Everything Started to Fall (dále jen AESTF) oblažil i v poslední době stále aktivnější indie vývojář Alexitrón, který dal do kupy krátkou arkáda, jenž vás během několika minut klasicky skákacím způsobem provede celým životem. Ačkoliv je tohle téma stále extrémně bohaté na příběhy a motivy (viz. století kinematografie a tři tisíce let literatury), Alexitrón se bohužel omezil jen na částečné využití námětu.

Tak jako čas v přesýpacích ho(va)dinách, plynou i dny našich životů. Tímto projetým úvodem nekonečné mýdlové opery Tak jde čas jde poměrně přesně popsat i hratelnost AESTF. Obrazovka hry se neustále posouvá vertikálně odspoda nahoru a na vás jako protagonistovi je proskákat dále a dále, přičemž nezastavitelný tikot hodin v pozadí vás popohání dále. Kdo se zabrzdí nebo zaváhá, spadne a zemře (což, kdybych měl tedy rádobyhlubokou AESTF nějak interpretovat, zní poměrně dost depresivně – nezvládnu naprogramovat program ve škole, čili spadnu z plošinky a je na doživotí po mě. Alexitrón je dozajista veselá kopa).

Jako savepointy slouží klíčové body vašeho života (krabice s hračkami, škola, apod.), přičemž je evidentní, že prim v AESTF tedy hraje level design. Hra totiž neobsahuje vůbec žádné mezihry nebo proměnu hratelnosti a veškerý obsah tvoří skutečně jen skákání, popřípadě popojíždění na platformách či krčení se. Je sice celkem nepopiratelné, že AESTF má určitou větší hloubku než je u normálních (i indie her) obvyklé, to ale ještě neznamená, že jde i o dobrou hru.

Zatímco Spectre nabízel proměnlivé minihry a střídal tak alespoň trochu gameplay, AESTF nenabízí v tomto druhu vůbec nic. I pokud odhlédnu od (pod)průměrné hratelnosti a mizivé délky, je život protagonisty AESTF zcela šedivý a zapadá do klasického schématu postmoderní západní civilizace. Jinými slovy dětství-škola-dospívání-rodina-smrt. Jinými slovy nuda srovnatelná s poslední páteční hodinou a to ještě pouze pokud se zrovna vyučuje Deskriptivní geometrie. Svět kolem nás podobnému videohernímu žánru nabízí tolik potencionálních příběhů (a tedy i gameplayů)... To by se ale vývojáři indie her museli odtrhnout od monitorů a rozhlédnout se kolem sebe. Pouze mít umělecké ambice je na vytvoření dobré hry příliš málo.