And Then There Were None je zajímavým příspěvkem do rodiny „hopsaček“, či chcete-li „plošinovek“ nebo arkád. Kromě skutečně zvláštního technického zpracování nabízí hra i zajímavou hratelnost a pár originálních nápadů, takže chvíle strávená s ní není ztraceným časem, který vám už nikdo nevrátí.
Ačkoliv možná pro sečtělého čtenáře Plných Her může název této arkády implikovat jedno hodně známou knihu nejlepší autorky detektivek, nemá s tímto dílem, jež u nás bylo skutečně vtipně přeloženo jako „Deset Malých Černoušků“, jinak nic společného. Pro hru samotnou je ale název příznačný, což ocení především zdatní angličtináři, protože atmosféra ztracení se a osamělosti je zde hlavním tématem.
Toho je docíleno jednak zvláštní grafickou stylizací, která je tak divná a podivná, až je vlastně velmi hezká, a potom hudebním doprovodem, dosahujícím ve hře tohoto druhu pravděpodobně svého maxima a strhávajícím ovzduší kolem hlavní postavy někam do stavu myšlenek na sebevraždu, nebo totálního nihilismu a zapomnění.
Samotné hraní je víceméně standardní, ale i zde se dají najít prvky, které hru vyzdvihují z nelichotivé šedi průměru. Ačkoliv se zprvu zdá, že tutoriál, který je nutné absolvovat a který vás naučí, čím se skáče a čím se chodí doprava a doleva, předznamenává vše, co se ve hře bude dít, je tomu zcela naopak. Po nalezení jakési vysílačky jste nuceni uposlechnout hlas, který vám přikáže najít ztracené vybavení, přičemž se nesmíte od signálu vysílačky vzdálit natolik, aby se vám ztratil. Jakmile se totiž toto stane, napadnou vás podivné stíny vynořující se odnikud a vám nezbude než před nimi velmi rychle vzít nohy na ramena. Musím sám za sebe uznat, že ve chvíli, kdy se podivná postava začala svižně přibližovat k mému hrdinovi, jenž se zrovna snažil vyskočit na vysokou plošinku, myslel jsem, že dostanu infarkt. Naštěstí se tak nestalo, protože bych potom nebyl svědkem dalších nápadů, jimiž hra ke svému dobru oplývá.
Není však všechno tak dokonalé, jak by se na první pohled zdálo, a i na velmi dobře zvládnuté „psychologicko-existenční hopsačce“ se nám urodilo pár neduhů, ale tak tomu už většinou bývá. Stylizace je sice skvělá věc, ale občas se stane, že je kolem natolik přestylizováno, až z toho jdou oči kolem a rozum nechápe. Rovněž je občas nemožné rozlišit, jestli to, na co se zrovna díváte, je plošina, na kterou lze skočit, anebo jen pokus autorů o jinou perspektivu na úsečku. Mnohem větším problémem však je, že hra si drží jakousi sadistickou náladu, kterou vykazují moderní arkády. Vždy, když bídně zhynete, ať již pomocí padajících rampouchů, stínů, nebo spadnete přes okraj něčeho, co se zdálo býti pevnou zemí, prostě kdykoliv, kdy bílou nádheru okolí zmaluje na červeno vaše stříkající krev, jste nuceni začít pěkně od začátku kapitoly. A věřte mi, že ty jsou, opominu-li úvodní první kapitolu, pěkně rozsáhlé. Hra se pak může zvrtnout v trenažér hněvu a skončit třeba nezvratným poškozením lidské psychiky. Myslím ale, že přesně o to autorům šlo. Pro lidi poslouchající post-rock je hra ideální.
