Opět se tedy ocitáme v útrobách malé vesmírné loďky a to v nekonečném vesmíru – již první změnou v zaběhlém konceptu pak je fakt, že se nepohybujeme horizontálně, nýbrž vertikálně s tím, že uhýbat je možno samozřejmě také do stran. Nepřáteli se pak nestanou klasicky vybavené vesmírné lodě, kde jedna vypadá jako druhá – herní plochu naopak zaplaví celá vlna rozličných světel a blíže neurčitelných světelných hadů, jež vás však ohrožují minimálně stejně jako právě ony vesmírné lodě vybavené nejmodernějšími zbraněmi.
Hra jako taková je rozčleněna do několika zón a ty se dále dělí na stáže, jichž je v každé takové hned několik. Ty se navíc navzájem prolínají a že začala nějaká ta nová poznáte víceméně pouze prostřednictvím jednoduchého nápisu a příletu nových jednotek. Po ukončení jedné zóny pak dojde k rekapitulaci a zhodnocení celého vašeho počínání, po čemž jste puštěni do fáze další. Cílem pak je nahrát co možná nejvyšší skóre, které se vám načítá po celou dobu.
Všechno při starém řeknete si, již první minuty ve hře vás však jistojistě přesvědčí o opaku. Astariel má totiž nejen příjemné zpracování, ale především spád a hratelnost, která vás pohltí a jen tak nepustí. Jedná se v podstatě o jedno velké interaktivní a zároveň abstraktní dobrodružství, které každopádně netrpí stereotypem. Samotné pozadí hry se totiž volně přeměňuje v jiné, což mnohdy ani v zápalu boje nepoznáte. Stejně tak přibývají nové záludnější jednotky, začínají se objevovat meteory a mnoho dalších předmětů, znesnadňujících vám vaše počínání. V případě, že nemáte proti akčním hrám žádné výtky mohu Astariel jedině doporučit – jedná se totiž o jednu z nejlepších počinů tohoto žánru za pěkně dlouhou dobu.