Aurora Dibularos - strasti ufounka

Mírumilovný mimozemšťánek se ve svém červeném vesmírném korábu vydal na Zem, omrknout své humanoidní kolegy. Jaké však bylo jeho překvapení, když jej zákeřné pozemské předměty začaly ochuzovat o palivo v jeho poloprázdných nádržích a když mu sloupkové bariéry začaly komplikovat postup dál...

Je zvláštní, že i v době, kdy tvůrci víc než na hratelnost hledí na grafickou atraktivnost a jakákoli graficky podprůměrná hra je takřka odsouzena k neúspěchu, ať už je po obsahové stránce jakkoli kvalitní, vznikají čas od času hry, které sice technickým zpracováním nepatří ke špičce, nicméně mají jakýsi nespecifikovatelný náboj, který vás u nich dokáže udržet velmi dlouhou dobu.

Aurora Dibularos je hrou, která jednak atmosférou čerpá z líbivě přebarvených her Nintenda, jednak námětově ze stařičkých závodních hříček, kde trať určovaly dvě mezní čáry zdánlivě se pohybující v prostoru vyplněném jedno- případně dvojbarevnou texturou (v mnoha případech se ani o texturu nejednalo). Od legendárního Nintenda si autor vypůjčil i pár chytlavých titulních melodií, které se navíc liší v závislosti na prostředí, kterým projíždíte (o nich až později), takže o zábavu rozhodně není nouze.

Samotné vozítko, kterým budete pirátit v několika (nad)pozemských prostředích, vlastně není ani tak vozítkem, jako spíš poletuchou. Tedy, abychom byli přesní - létajícím talířem. Létající talíř to je ovšem takový, se kterým nelze ani stoupat, ani klesat, a tak je jízda v něm vlastně obdobou obyčejného automobilového závodění. Od nablýskaných autíček se ale liší v jednom podstatném parametru - spotřebě paliva. Červené UFO je totiž dopravním prostředkem značně "nenažraným" a vyžaduje neustálé zásobování pohonnými hmotami. V tomto směru nám naštěstí tvůrci hry vyšli vstříc a umístili na pseudo-silnici hromadu jakýchsi žlutých předměto-potvůrek, které váš vesmírný koráb plní palivem a jejichž sběrem získáváte body, které následně určují vaše výsledné skóre (pokud vám má předchozí trošku kostrbatá formulace není jasná, stačí, když si zapamatujete, že čím víc žlutých "blemptajzů" seberete, tím lépe).

Ve sbírání paliva a nekonečné cestě do neznáma se vám pokusí zabránit jak zákeřně rozestavěné speciální objekty, mezi nimiž nechybí například stromy, prostěradlem přehození tajuplní duchové nebo mořské hvězdice, tak bariéry, ježto se nachází na obou stranách vymezené trati. Oba druhy překážek fungují naprosto shodně a to tak, že vám ubírají zbývající palivo. Pokud vám tedy, co se hodnoty zbylé "šťávy" týče, znatelně teče do bot, není radno si s hraničními sloupky příliš zahrávat.

Protože je Aurora Dibularos hrou, která klade důraz spíš na hratelnost, než na atraktivnost provedení, nemůžete od ní čekat nějak převratnou grafiku či dokonalou 3D akceleraci. Všechny herní objekty jsou naproti tomu dvojrozměrné, hra běží v rozlišení 320x240 pixelů a k dokonalosti má po stránce technické rozhodně velmi daleko. Hezké a tak trošku velice podlé zároveň je přinejmenším nelogické rozdělování dvou linií bariéry těsně před vaším vozítkem, které pak způsobuje to, že nestihnete dostatečně brzy adekvátně zareagovat na změnu směru trati a už se vezete po jedné z řad sloupků.

Za jeden z dalších podstatných nedostatků téhle freewarovky pokládám vedle zrovna ne příliš ideálního grafického zpracování i společnou tabulku nejlepších dosažených výsledků pro všechny herní lokace - obtížnost první a poslední z nich je přitom naprosto nepoměrná. Na druhou stranu je ale fakt, že prohlížení "top výsledků" zajímá málokoho a asi málokomu by vadila jejich případná absence.

Kdybych neměl příležitost Aurora Dibularos vyzkoušet na vlastní kůži (a především vidět v pohybu na vlastní oči), asi bych tuhle recenzi uzavřel klišoidní řečnickou otázkou "co říct a neurazit?", nicméně faktem je, že si dokážu představit velkou skupinu lidí, které její styl i zpracování může stejně dobře vyhovovat, jako mnoha ostatním vadit.