Black Wish Cemetery – Některé poklady by měli zůstat hluboko pod zemí.

Prohlídka hřbitova z pohledu první osoby se skvělou atmosférou a stylem ne nepodobným legendární sérii Myst.

BWC_02

Vypadá to jako věčnost, co na půdu prokletého hřbitova vkročila živá bytost. Nepočítaje zdejší krysy, pavouky, ukrákané havrany a podobnou havěť. Malé pohřebiště kdesi uprostřed brazilského San Paula neskrývá za podivně světélkující mlhou jen strašidelnou tvář koutu plného rozkládajících se těl a vzpomínek minulých obyvatel tohoto města. Skrývá něco víc. Poklad možná. Ať už je pravý, nebo je pouze fámou, právě díky němu se sem dnes večer vydáváte vy. Kousek cenného kovu nebo drahokamu by vašemu příteli pomohl z finanční nouze. Když už stojíte za hlavní branou pohřebiště, je už pozdě, abyste se vraceli zpět. Je tu klid a ticho, ale... kde je váš přítel?

Pokud pomineme trošičku zvláštní zápletku příběhu, tedy to, že máme za úkol najít skrytý poklad někde v podzemí pod jedním z nejlidnatějších měst světa, poklad o kterém nemá nikdo ani potuchy na soukromém hřbitově, kam zdánlivě nevkročil nikdo alespoň pár desetiletí, pokud toto pomineme, je všechno v naprostém pořádku.

Při hraní Black Wish Cemetery si možná znalci a pamětníci (Ale zase ne kdovíjak pamětihodní.) vzpomenou na chvíle strávené hraním série Myst či Atlantis. Celkově je BWC podobná spíše prvně jmenované hře, se kterou má společný především systém vyprávění příběhu, manipulace s prostředím a přecházení mezi lokacemi. Kdo není v hraní obstarožních adventur natolik zdatný, aby si dokázal představit o čem to tady vlastně mluvím, rád to vysvětlím podrobněji. BWC hrajete z pohledu vlastních očí, přičemž po rádoby trojrozměrné „krajině“ se pohybujete klikáním myší do uvedeného směru, tedy pokud vám hra dovolí to onoho směru vůbec jít. Celý systém připomíná obyčejnou střílečku, až na to, že tady se moc střílet nebude, spíš jen chodit a sbírat povalující se předměty.

Musím přiznat, že ačkoliv pohyb zde není řešen tak elegantně a plynule jako třeba právě v Atlantis a trošku připomíná spíše první díl Mystu, kde jste o animaci nezakopli i kdybyste zakopnout mohli. Přestože mi graficky BWC přijde podivně šerý, je příjemně koukatelný. Ačkoliv statická, je grafická stránka hry řešena dobře a nepostrádá atmosféru, což je v kombinaci s kvalitním zvukovým a hudebním doprovodem důvod k radosti, protože zase máme chvíli co hrát. Autoři se na svých stránkách dušují, že druhá epizoda hry bude brzy v „éteru“ a pokud je to pravda, bude Black Wish představovat slušnou porci oné staromilské zábavy, jakou není radno pohrdat.