V Blackwell Asylum prožíváte neustávající delirium

Hlavní hrdince se komfort, který nabízí blázinec doktora Blackwella, vůbec nezamlouvá. V objetí léků na utlumení šílenství se vydává na cestu za svobodou. Všechno kolem je ale jaksi fantaskně zkroucené. Že by sedativa začínala pomalu působit?

Ne každému se líbí být zavřený v blázinci a v tomto atmosférickém a graficky nápaditém hororu je vaším úkolem z jednoho takového uniknout. Celkem standardní herní zážitek je v tomto případě notně okořeněn tím, že je hlavní postava na sedativech, které ovlivňují její vizuální a celkové senzorické schopnosti. Prostor se křiví do nevěrohodných tvarů a vaši věznitelé vám za zády prohledávají jeden pokoj za druhým.

Nelly, protagonistka Blackwell Asylum se držena v zajetí cítí nesvá. Nutno říct, že jde nejspíše o  paranoidní a skutečně nebezpečnou osobu. Ačkoliv je doktor Blackwell, vedoucí ústavu, vyobrazován jako zkroucený a tajemný charakter, není na něm nic ďábelského a opravdu se ze všech sil snaží dezorientované Nelly pomoci.

Jenže to ona právě nechce. Látka v injekční stříkačce jí pomáhá se uklidnit, ale zároveň jí totálně rozhodí smyslové vnímání prostoru. Místo aby si šla odpočinout, využívá šance a utíká z ubikace. Holt, pro někoho jsou čtyři polstrované stěny až moc velký komfort.

Když se na věc podíváme trochu z odstupu, uznáme, že Blackwellův blázinec spíš vypadá jako opuštěný hotel. Utéct z něj není žádný problém. Strážných je málo, sem tam nějaká kovová klec se zámkem, ale jinak je cesta volná. Opravdovým nepřítelem se tak stávají sedativa, která pomalu začínají působit.

Stěny se ohýbají, železné rámy postelí se vlní a sem tam dokonce spatříte i nějakou tu fata morgánu v podobě celé místnosti, která je v jednu chvíli tam, jindy zase tuhle. Právě drogový efekt dává Blackwell Asylum specifický vzhled a patří k největším tahákům tohoto projektu.

Ostatně herně je na tom dost… obyčejně. Procházíte jednotlivé místnosti, sem tam něco najdete, nebo zmáčknete a snažíte se vyhýbat dozorcům. Ti korzují po předem rozvržených trasách a pokojích, které jak na potvoru musíte projít.

Jsou poměrně pozorní a tak v jejich blízkosti nesmíte běhat, nebo jinak lákat jejich pozornost. Stejně tak jsou velmi vnímaví na otevřené dveře, které za sebou zapomenete zavřít. Jsou schopni projít i několik pokojů, aby zjistili, kdo zavinil ten průvan. Pak se vrátí na svou stálou trasu.

Zajímavým herním prvkem je hrdinčino vnímání zvuku. Kolem dozorců, kteří mimochodem dupou, jako kdyby měli navlečené stepařské lakýrky, se vytváří viditelná zvuková vlna. Takže vždy poznáte, jestli zrovna jeden z nich není za dveřmi a zda se nepřibližuje. Když už vás zaženou do kouta (ale to už byste se museli setsakra snažit), je možné se schovat. Pod postel, za knihovnu, do skříně. Zkrátka klasika. Bohužel, tím úroveň interaktivity s prostředím jaksi končí.

Blackwell Asylum si zakládá na osobitém looku. To, že je nějaký obrázek vytípnutý právě z této hry, poznáte na první pohled z groteskně animovaných postav a především z onoho drogového efektu, který je skutečně zajímavý a neokoukaný.

Jinak ale jde o dost běžnou hororovou hru, která vlastně není ani tak hororová, protože v ní nejde o nic nadpřirozeného a vaši pronásledovatelé vás nechtějí zabít ani sníst, ale jen vám pomoci zpět do pokoje. Graficky tedy skvěle, herní doba kolem půl hodiny na hru zdarma také potěší, ale herně jde o šedý průměr. Zvlášť s přihlédnutím k nedostatku interaktivity a nízké obtížnosti.

Verzi pro Mac OS X hledejte na tomto oficiálním webu.