Blow Everything Up Net 2007 – online jatka

Držte pozice! Tuhle vlajku ubráníme! Měl bych reloadovat, ale ještě je čas! Takové i jiné poslední slova před smrtí (svého avatara) pronáší leckterý hráč multiplayerových her.

beunet_03

S koncem dekády se na leckterých webech objevují žebříčky toho nejlepší, nejzajímavějšího či nejhoršího, co mám uplynulé desetiletí přineslo. Troufnu si tedy také přidat svou trošku do mlýna a říct, že IMO snad nejpozoruhodnějším jevem byl fenomén multiplayerového hraní. Před deseti lety se s boomem MMORPG her zdálo, že singleplayer co nevidět snad nadobro vymře. I přes fenomenální úspěch World of Warcraft ale online bublina do značné míry splaskla, a platí to i pro klasické multiplayerové hraní. Na jednu úspěšnou hru vyjde snad pět dalších, které ale nejsou natolik zajímavé, aby si získaly nadkritický počet hráčů.

Je proto otázkou proč takové hry dále vznikají. Výtvor znuděného nerda? Školní projekt? Neúspěšný draft komerční hry? Cokoliv z toho je reálnější, než že autor upřímně chtěl vytvořit nového krále multiplayerových her. I Blow Everything Up Net 2007 (dále proboha jen BEUN) se totiž může směle zařadit mezi hry, které bude po síti hrát množství lidí spočitatelné na prstech jedné ruky válečného veterána.

Základními charakteristikami BEUN je hora viděná střílečka pro hru jednoho hráče (funkční boti) i hru po internetu (funkční server se mi ale najít nepodařilo; což neznamená, že nějaký neexistuje). K dispozici je široká baterie map, méně široká baterie zbraní a vůbec široká baterijka módů – přesněji tedy deatmatch, team deatmatch a capture the flag. Potud normální, problémem je, že kvůli několika ne zcela šťastným drobnostem v game designu nepovažuju BEUN za příliš zábavný.

V prvé řadě je na vině kamera. Ta je posazená příliš nízko nad hlavní postavu, díky čemuž máte prd výhled do okolí. Zbraně jsou přitom extrémně smrtící, což v důsledku vede k tomu, že taktika je ve hře veškerá žádná a vítězí člověk s rychlejší spouští. Několikrát se mi stalo, že jsem náhodně poslal pár dávek chodbou dopředu a mimo svůj výhled tak zabil jednoho či dva boty. Při hře více lidských hráčů by se z podobné situace rychle vyvinula nekončící přestřelka přes mapu. Změna rozlišení příliš nepomůže, protože postavy po mapě tak jako tak běhají jako čamrdy.

Druhým klackem pod nohy je tedy rychlost hry. U deatmatche se dá průtoková hratelnost ještě pochopit, ale u týmových her se proražení skrze obranu hráčů rovná menšímu zázraku. Panáci se rodí rychleji než trapné vtipy, takže i pokud náhodou sehraný tým útočníků postřílí obránce za minimálních ztrát na svojí straně, tito se během pár sekund narodí znovu a doslova útočníky utlučou čepicemi. Jako přehled vybuchujících hlav není BEUN špatný; jako zábavná akce už je na tom podstatně hůře.

Freewarové multiplayerové řežby existovat mohou. Pominu-li ne zcela košer příklady jako Counter-Strike či Enemy Territory, tak například takové Babo Violent 2 je dodnes zábava převeliká. Součástí vývoje hry ale není jenom naprogramování stabilního enginu, zvládnutí šíťových protokolů a namalování obstojné grafiky. Dobrá hra se neobejde bez vytrvalého betatestu a zdlouhavého ladění detailů. BEUN, troufám si říct, právě tuto část zanedbal.