Měli jste někdy v životě vztek na medicimbal? Na kulečníkovou kouli? Na pomeranč? Nebo prostě na cokoli kulatého? Měli jste snad chuť se rozeběhnout a kdesi v mlžné pustině na kraji světa onu kulatou mrchu dobře mířenou ranou z prapodivně vypadající zbraně zničit? Nyní máte jedinečnou příležitost ukojit své zvrhlé choutky. Vemte pistoli a pomstěte se všem melounům!
Pomsta všemu kulatému je totiž jedinou věcí, kterou v Clodii můžete udělat. Tedy ještě něco. Můžete zběsile běhat sem a tam a zase zpátky. Ale ať již uděláte cokoli, vždy nevyhnutelně skončíte u osvobozujícího stisku klávesy 'escape'. Ona vás totiž pomstychtivost brzy přejde a začne vám být míčků líto, že nemají naději na vysvobození z tohoto tak krutého světa Clodie.
Svět Clodie je děsivý především svým zpracováním. Holá bahnitá pustina, samý kopec, bez jediného pahýlu stromu, utápějící se v mlze. 
Mapa tohoto místa neexistuje a kraje oko nedohlédne. Po chvilce bloudění vás napadne, co se stane, když poběžíte stále jedním směrem. Narazíte na kamenitou čáru, za kterou nemůžete vstoupit, a za kterou jen další bahno a další kopce. A v této postapokalyptické krajině se s deprimující neúnavností prohánějí, skáčou, nebo jen koulí velké hnědé koule. Váš úkol není určen, ale vzledem k tomu, že jediná interakce s okolními objekty se odehrává v rovině střelím kouli - koule splaskne, lze předpokládat, že smyslem hry je všechny vypustit. Zápas je to poměrně jednostranný, protože koule jsou jinak naprosto netečné. Dalo by se čekat, že když vás koule zasáhne, něco se stane. Ale ono ne. Jednoduše vás projede a pokračuje ve své původní trase.
Hudbu Clodie nemá a ani očekávané fičení větru, které lze v takové pustině očekávat, se nekoná. Jediným zvukem oživujícím hru jsou výstřely z vaší, mírně zarezlé, zbraně. A vězte, že vám hodně rychle polezou na nervy.
Základní myšlenka Clodie je vcelku zajímavá a pokud by si autor s tématem koulí jako pohyblivých cílů trochu pohrál, mohla by vzniknout zajímavá a netradiční hra. Představte si tu krásu, kdy v krajině plné vzrostlých stromů a skal, kde není žádné bláto, poskakuje větší než malé množství míčů mnoha barev, tvarů a velikostí, a vy, jakožto hrdinný zachránce planety, je likvidujete opravdu rozsáhlým arzenálem zbraní, pistolkou počínaje a 'hypermegaiontokvarkovým antigravitačním anihilátorem'™ konče. Kdyby tak měla hra více levelů se vzrůstající obtížností. Nebo kdyby měla alespoň nějakou. Kdyby míče měli i trochu inteligence, a větší by na vás házeli menší. Pak by mohla být Clodia hrou zábavnou.
Stačilo by dokonce jen několik málo úprav a Clodia by byla hrou. Nemohu si totiž pomoci, ale ve stávající podobě mi jako hra nepřipadá. Chybí zde jakákoli motivace pro střílení koulí, a po prvním spuštění zde chybí i motivace pro spuštění druhé. Takže pokud chcete vidět, jak to vypadat nemá, určitě si tuto "hru" stáhněte.
