Crystalfighter - vesmírné vzkříšení!

Od našich jižních sousedů k nám přichází zábavná vesmírná požíranda krystalků a v závěrečné třetině hry také trochu střílečka. Když pomineme její fatálně krátkou dobu hraní, s radostí ji mohu označit za jednu z nejlépe zpracovaných freewarovek, které se nám tu za poslední měsíc urojily.

Hned na začátek musím prozradit, že i když mi Crystalfighter připadá jako jedna z nejlepších freewarových her posledních měsíců, ohromně mě zklamala svojí délkou. Nepočítejte proto s tím, že byste ji hráli byť jen hodinu; na konec hry jsem se totiž (a navíc s mými průměrnými schopnosti hráče) dopracoval během několika málo minut. Ideální je proto ji třeba ukrýt do jednoho ze školních počítačů a užívat si jí o desetiminutových přestávkách s kamarády. Praktičtější užití totiž asi bohužel nenajde.

Nelze délku hry ignorovat, ale zároveň také kvůli ní samotnou hru nesmíme zanedbat. První věcí, která je u freewarových her téměř unikátní, je 3D engine. S ním se vážou dvě věci – zaprvé, je to opravdu výborná technologie, díky níž je vaše raketa vyobrazena opravdu bravurně; nebál bych se jí přirovnat k některým výplodům z nedávného komerčního New York Race od Kalista. Zadruhé, kvůli zvolené metodě zobrazování budete ke spuštění potřebovat 3D videokartu; je téměř jedno jakou, protože Crystalfighter je na objekty chudá hra – ale přece ho bez ní nespustíte, což možná spoustě zmiňovaných školáků nadělá problémy.

Principem hry je sbírat zelené krystalky, za které dostáváte body; pokud do devadesáti sekund posbíráte krystalky za tisíc bodů, postupujete do dalšího kola. Aby to však nebylo tak lehké, jsou vaše cíle rozházené po celé ploše, po níž se pohybujete. Onen útvar je pravidelný mnohoúhelník s čtyřmi obdélníkovými výřezy uprostřed, a aby z něj hráč neutekl nebo lépe nezhučel do prostoru, je obehnán dvěma vrstvami elektrického plotu, který při každém styku s vaší lodí kousek z plavidla uškvaří. Pro úspěšný postup do dalšího kola je nutné zvládnout ovládání a sbírat krystaly dostatečně opatrně, abyste se plotu nedotkli; po několika málo stycích se totiž energie vaší lodi promění ze základní „zdravé“ zelené na rudou a loď exploduje. Nenásleduje možnost si zopakovat kolo anebo skočit do nějakého menu, hra vás jednoduše vyhodí zpět do Windows. Tím se dostáváme k dalšímu bodu, a to je způsob, kterým s vámi Crystalfighter zachází. Hra neobsahuje žádné menu, po spuštění krátkou dobu načítá data a hned vás hodí do hry (s krátkým vysvětlením toho, co je vaším úkolem). Pokud se rozflákáte o plot, vaše smůla, budete hrát znovu. Až hru dokončíte, Crystalfighter znovu vyskočí do Windows, ani nepogratuluje k dohrání. To můj dojem z něho trochu snižuje; kdybych ručně neotevřel složku se hrou, ani nezjistím, že je tu možnost si nastavit rozlišení anebo se podívat na tabulku s nejvyššími dosaženými výsledky.

Po dokončení prvního kola, které se odehrává na zmiňované plošince ve vesmíru, se překvapivě ocitnete na k té první téměř identické plošince ve vesmíru (a nikoliv v jiném prostředí, jak tomu bylo s klasickým Pacmanem). Jediný rozdíl je v tom, že hra se pokusí emulovat déšť, takže lovení krystalů by mělo být těžší. Není, maximálně je hůře vidět; zatímco bych očekával, že moje vesmírná loď (nebo spíše vznášedlo, protože se pohybuje velice nízko nad povrchem) bude na kluzkém povrchu hůře zatáčet nebo brzdit, dočkám se jenom pár bílých pixelů navíc.

Jakmile úspěšně složíte i druhou zkoušku (což nepochybně uděláte hned na první pokus), následuje postup do třetího, a bohužel také posledního, kola. V něm se ocitnete překvapivě znovu na starém známém místě, s podmínkami z prvního kola, a překvapivě je cílem znovu nasbírat oněch tisíc bodů. Tentokrát se vám v to ale pokusí zabránit čtyřce nekompromisních věží, které po vás začnou střílet ve chvíli, kdy se k nim přiblížíte na určitou dálku. Je to tedy jednoduché; stačí zastavit loď pár metrů od věže, chvíli podržet kouzelné tlačítko Ctrl, které v tomto případě funguje jako laserové dělo, a onu věž rozprášit na kusy. Ani splnění třetího úkolu není nic těžkého – k údivu všech se po devadesáti sekundách znovu ocitnete ve Windows, ať již hru dohrajete, nebo znovu explodujete.

Jaké mám mít dojmy ze hry, která nerozlišuje, zda-li jsem ji dohrál anebo prohrál? Kdyby se jí někdo věnoval jen o pár hodin víc, naprogramoval by třeba automatické generování levelů, ovlivňování rychlosti vaší lodi aktuálním stavem počasí (které evidentně zabudované je) a nějaké to menu a obrazovky s gratulací o skončení hry anebo třeba bonusové úrovně, nemusel bych na Crystalfighter nyní hledět jako na hru s velikým potencionálem, který zůstal z velké části nevyužit.