Darkfate – melancholické putování

Ojedinělá umělecká arkáda nabízí unikátní story o cestování časem a low-fi grafiku, kterou protentokrát rádi překousnete. Tedy, pokud se Darkfate trefí do vašeho vkusu.

darkate_05

Jsou rána, kdy se probudíte s nadšením do krásného nového dne. Pak jsou taky rána, kdy se probudíte s bolestí hlavy a revoltujícím žaludkem – a pokud venku svítí slunce, situaci to jen zhorší. Chris Freeman, hrdina a jediná postava Darkfate, neměl štěstí ani na jedno z těchto tradičních probuzení. Oči totiž otevřel uprostřed zasněžené tundry a k tomu s čerstvou ztrátou paměti. Arkáda Darkfate je ojedinělý případ hry, kterou budete buď milovat nebo nenávidět. Spíše než o hru v tradičním pojetí se totiž opět jedná o interaktivní vyprávění příběhu.

To ve zkratce znamená, že čistě herní mechanismy Darkfate jsou chudší než obyvatelé jihoamerické favely. S Freemanem budete chodit po jednotlivých obrazovkách zleva doprava (popřípadě zprava doleva) přičemž vrcholem obtížnosti je zde nutnost přeskákat s ním po plošinkách nad propastí (které jsou, když na ně přijde, dobře designersky zvládnuté). Mnohdy ale nedojde ani k tomu a vsadím svou dobrou pověst, že minimálně polovina obrazovek ve hře neobsahuje žádnou překážku a vyžaduje tedy po hráči pouze držení klávesy <- nebo ->. Jak jsem zmínil v úvodu, za celou hru (cca. 30 minut hraní) nepotkáte jedinou živou duši. Ani mrtvou. Ani nemrtvou. Ani robotickou. Jinými slovy, na střílení čímkoliv zapomeňte.

Prachbídný gameplay, okolní obrázky (byť jsem se snažil nespoilerovat a vynechal tak zajímavější lokace) také dojem nezlepší, za co tedy Darkfate dostal tak vysoké hodnocení? Autorovi hry Kevinu Soulasovi se totiž podařilo na omezené ploše a omezené grafice odvyprávět netradiční příběh a vytvořit ojedinělou atmosféru. Protagonista Chris Freeman (pracující na červích dírách, takže asi bratr Gordona) se postupně během putování rozpomíná na svou minulost. Do příběhu nečekaně vstoupí silné prvky scifi, jmenovitě cestování časem, takže se podíváte do řady zajímavých lokací (a většinu navštívíte několikrát v různých dobách) a celé to skončí velmi osudově. Darkfate si s tématem cestování časem pohrává na úrovni etablovaných filmů typu Butterfly Effect či Donnie Darko, přitom ale dovede vykreslit atmosféru osamocení na úrovni jiných filmů á la Trosečník či Já, legenda. Úplně nejlepší by bylo, kdybyste Darkfate začali hrát prosti spoilerl.

Kdyby Kevin Soulas ke hře připojil občasné minihry a vykreslil to v lepší grafice (byť masivní pixely jsou zde evidentně součástí stylizace a záměrem, takže smůla, Stromoví lidé), neváhal bych srovnávat Darkfate s revolučním Spectre. Takhle jde "pouze" o skvělou na vyprávění založenou arkádu. Chcete-li si pro jednou odpočinout od vraždících arkád, je Darkfate jasná volba.