Ihned po spuštění a volbě jedné z map se pustíte okamžitě do akce (na výběr je několik rozličných, vesměs lze ale prohlásit, že rozdíly mezi nimi jsou minimální a omezují se na pouhou estetickou hodnotu). Na žádnou kampaň ani postupné odemykání se zde nehraje, místo toho je vám vše naservírováno hned od začátku a na vás je poprat se s tím a snažit se dosáhnout co možná nejvyššího bodového výkonu. K tomu vám bude dopomáhat i již zmiňovaná hudba, která je v poměrně divokém rytmu, stejně jako bude samotná hratelnost – zkrátka jedno sedí k druhému a tak to má správně být.
Nyní ale přistupme k popisu samotné herní činnosti – ta je mimochodem velmi nápaditá. Ovládáte malé terénní vozítko, v němž si ale jízdy příliš neužijete. Spíše půjde o takové popojíždění po malých kouscích a unikání velkému množství nepřátel. Ti vypadají celkem zajímavě – jde o housenky či žížaly různých jasných barev, přičemž postupně s objevují nové a nové odstíny vždy s trochu unikátními schopnostmi. Tak třeba jako první se vám postaví červené. Ty jsou dosti pomalé, krátké a tak celkově, dá se říct, slabé. To ale neplatí pro modré a další barvy, jež jsou podstatně členitější a delší a hlavně vás pronásledují daleko vyšší rychlostí, což se podepíše na obtížnosti. Stdejně tak se ale vylepšují vaše zbraňové možnosti. Ty se objevují formou bonusů zejména na okraji arény a jsou časově omezené. Tedy alespoň v tom smyslu, že pokud je urychleně neseberete, přijdete o tuto možnost. Naštěstí se v jednu chvíli na obrazovce podobných kousků nachází hned několik a tak si můžete osvojit jak plasmovou zbraň, tak i raketomet či posbírat nějaké to dodatečné zdraví.
Co se budu přetvařovat, Debrysis byla po dlouhé době hra, která mě opravdu chytla. I když by někteří mohli oponovat, že zpracování nepatří ke špičkovým, hratelnost je naprosto božská a neustále graduje. Jediné, co jí lze snad jen vytknout je fakt, že začínat stále dokola jednu a tu samou hru byť v různých arénách může časem zevšednět.