Deity – v kůži démona

Po neustálém hraní za kladné hrdiny se zase jednou podíváme na druhou stranu barikády.

Deity

Unavuje vás záchrana světa? Zkuste Deity, hru, v níž jste to vy, proti komu bojují chrabří rytíři. Nenechte se ale mýlit, tváří v tvář stovkám proradných hrdinů to nebudete mít nijak ulehčeno. Deity sice svou grafikou a zpracováním může vypadat jako klon Diabla 3, jeho tichošlápková hratelnost je ale mnohem bližší logické sérii Commandos. A o to více si hráč užije rozsévání zkázy.

Deity

Deity

Název hry by mohl vyvolat ještě klamné zdání, že Deity je cosi jako předělávka Dungeon Keeperu. Čili budovatelské strategie, v níž hráč stavěl neproniknutelné podzemní království a likvidoval i mučil dobrácké hrdiny. Ani to není pravdou, a přes námi je mnohem zajímavější žánrový kočkopes.

Základním pravidlem je zde totiž skutečnost, že vůči rytířům se nemůžete vydat ztečí. Právě naopak – sebemenší zdroj světla vás zraňuje. Ve hře navíc chybí klasické bojování. Nelze zde jako v Diablu přiběhnout i oponentovi a usekat ho mečem či pařáty; resp. umějí to jenom oponenti. Jako démon máte v kapse ale schovaný mnohem ničivější útok, schopnost vtělit se do nitra oponenta a tak to přinutit k okamžité detonaci. I v tomto je ale háček. Pokud tak učiníte zepředu, tedy čelem k jeho tváři, útok vám vezme vaše vlastní zdraví. Jediným prostředkem je zaútočit zezadu.

Deity

Deity

Teleportování na krátkou vzdálenost není pouze prostředkem útoků, ale i řady dalších možností. Kromě “rychlejší chůze“ se můžete teleportovat i do plamenných loučí a schovat se zde (také si tím zvyšujete zdraví). Navíc je možné vytvářet řetězy takových pohybů, skoro jako v tahové strategii, a nastavit tak v módu zpomaleného času, že chcete z louče přeskočit do rytíře a z něho zase zpátky do louče. Celá akce se pak briskně realizuje v krvavé lázni pro všechny zúčastněné. Pravidla a principy navíc hra velmi dobře vysvětlí hned z kraje.

Díky dobré konstrukci map tak vzniká spousta příležitostí, jak potichu rozsévat smrt i v táboře plném celé legie oponentů. Hra sice obsahuje jen patero map, v každé z nich ovšem dovoluje vcelku svobodné decimování domorodců. A je radost se postupným teleportování z louče do louče ukrýt v jedné uprostřed stanoviště lidí, a tyto postupně potají proměňovat na cáry. Dochází tak k perfektnímu navození pocitu, že jste vraždící nelidské monstrum – no a především je pekelná zábava to hrát.

Deity touto svou hratelností upomíná na první Commandos, které rovněž stálo na zážitku “já sám proti všem = nepřátel si měl pozvat více vojáků“. Zamrzí pouze horší umělá inteligence, která rytířům dovoluje lapsy jako otočit se zády k místu, kde právě vybuchli tři jejich kamarádi. Na druhou stranu, při náročnějším podání by možná Deity nebyla tak příjemným a snadno hratelným překvapením, jakým je nyní.

Deity

Deity

Nezmínili jsme zatím grafiku, která by směle mohla konkurovat nejnovějším komerčním hrám – okolní obrázky ale řeknou víc než tisíc slov. Díky provedení i hratelnost je originální Deity jednou z nejlepších her této sezóny a jelikož recenzenta donutila dohrát ji hned dvakrát, dostává i jeden symbolický bod navíc.