Empire of the Galaldur – hrdinové meče, ale ne magie

Nemagická verze strategie Heroes and Might of Magic je učebnicový příklad špatných nápadů.

Empire of the Galaldur

Empire of the Galaldur

Není snad hráče, který by neznal klasickou sérii tahových strategií jménem Heroes of Might and Magic. Obecně přijímána jako jedna z nejlepších a zároveň nejvíce rozšířených strategií, série HOMAM je populární napříč věkem i pohlavími a tak není divu, že by ji leckterý vývojář chtěl okopírovat. Stačí vzpomenout na domácí záležitost Monarchia, která měla být přelomovou webovou strategií a příliš dobře nedopadla. Rovněž dnešní variace jménem Empire of the Galaldur se HOMAMu chce podobat, a bohužel troskotá i ona.

Jelikož se srovnávání s HOMAMem neubráníme, a jelikož je Empire of the Galaldur jeho půdorysu veskrze podobný, připomeňme si jejich půdorys. Obě hry pracují s třemi úrovněmi map. V globální strategické chodíte po světě s armádami, zabíráte doly a přibližujete se k nepříteli. V budovatelské umístěné ve vašich hradech zase stavíte domky a trénujete armádu. A ve třetí taktické ovládáte jednotlivé jednotky a klepete jednotky nepřítele.

Empire of the Galaldur

Empire of the Galaldur se ve všech úrovních od HOMAMu odlišuje spíše kosmeticky. Namísto zabírání dolů na světové mapě si je tak stavíte uvnitř hradů. Světová mapa díky tomu působí poměrně chudě, ale dejme tomu. V dalších odlišnostech bohužel vývojáři z ePlaybus volili to horší řešení.

by se mohlo těžit stále více, jsou všechny budovy vylepšovatelné. Na první levelu těží směšně málo, postupem času lze ale z jednoho města vytvořit surovinovou velmoc. Na rozdíl od HOMAM ale Empire of the Galaldur není tahový, nýbrž v reálném čase. U vyšších levelů buvov jejich vylepšování žere neúnosně moc času, během kterého nelze dělat nic jiného kromě tupého zírání na obrazovku. Vzhledem k ořezanosti globální mapy je tak budovatelská část nudnější než pondělní dopoledne.

Empire of the Galaldur

To nejhorší ale přichází na konec. Taktické souboje jsou totiž rovněž v reálném čase a navíc se ovládají klikáním na pokyny jednotlivých jednotek podobně jako ve stařičké Dune 2. To samo o sobě z bitev dělá zcela netaktickou věc ve stylu “početnější vyhrává“. Navíc ale díky absenci magie a rozličnějších schopností jednotek (a ostatně i chybějícím rasám) klesá na nulu i jakákoliv jiná taktická variabilita.

Zpočátku vás tak hra zaujme dechberoucí podobností jedné z nejlepších strategií světa. O to větší je ale zklamání, které geometrickou řadou narůstá s přibývajícími minutami a nejpozději po hodině nezbude než si připustit, že je cosi shnilého v království Galalduru. Ruce pryč od něho.