Equilib – jako nad hranou propasti

Balancování nad hranou propasti – tak by se dal nejlépe popsat pocit, jenž bude většina z vás mít při hraní skvělé a originální arkády Equilib. Tváří se jako vesmírná střílečka, ve skutečnosti jde ale jen o to úroveň proletět – a není to žádná sranda!

Equilib se na první pohled tváří jako tuctová vesmírná střílečka. Pohled zboku, raketka, okolo níž se to podezřele hemží světelnými efekty a výbuchy, úroveň se spoustou futuristicky vypadajícího vybavení a podivné pohybující se obdélníky, které by docela dobře mohly být nepřátelským druhem zmutovaných mimozemšťanů či roboty, kteří odmítli poslušnost lidstvu. Jenže pravda je docela jiná. Kvalitní mimikry maskují hru docela jiného druhu, jež je v podstatě variantou na obtížné přistávací arkády typu Thrust či v první řadě již z osmibitů známou arkádu Caveman. Nedávno na Plných hrách vyšla česká hra Drunken Dragon, jež využívá podobného principu, nicméně Equilib je v oblasti provedení i hratelnosti docela jiná třída. Zatímco The DOBROVOD na svém opilém ještěrovi pracoval šest hodin čistého času, řecký programátor Spyros Paraschis si vyhrál s každým detailem a stvořil skutečně nebezpečně návykový kousek.

O co tedy přesně v Equilib jde? Hráč se chopí ovládání malého vrtulníku (připraveného ovšem o vrtuli samotnou), který proplouvá zboku viděnou úrovní. Ta je sestavena z bloků lišících se svou zničitelností, pohybujících se plošinek a tu a tam nějakého toho power-upu. Cílem je proletět až na její konec a přitom nenarazit do žádného tvrdého objektu. To by se zdálo vcelku snadné, problémem je ale gravitace. Ta totiž funguje dle dobře známých pravidel a helikoptéru tlačí neustále k zemi, čemuž je nutné bránit zapínáním přídavných trysek. Tím se manévrování značně ztěžuje a dochází k onomu v perexu zmiňovanému balancování na hraně propasti – stačí podržet "plyn" trochu déle a efektní výbuch ukončí působení v levelu. Zápis do tabulky high score je jen malou náplastí na fakt, že je třeba celou hru opakovat od začátku.

Krom toho, že je titulem velmi hratelným, je Equilib i hrou naprosto šíleně, neuvěřitelně obtížnou. Doletět zmiňovaný první level do konce prostě NEJDE a dostat se do poloviny je heroický výkon hodný obdivu. Jako by autor nostalgicky zavzpomínal na osmibity a jejich totálně ujeté arkády, ostatně nasvědčuje tomu i úroveň vizuálního zpracování. Jednotlivé sprity jsou krásně vymalované, prostředí je variabilní a efekty oku lahodící, ale rozlišení 320x240 je rozlišení 320x240 – a málokomu asi přijdou obrazové body roztažené do čtverečků na velkých monitorech přitažlivé. Zvukové efekty i hudba jsou na solidní úrovni. Hlavním trumfem ovšem zůstává neuvěřitelně chytlavá hratelnost. Equilib je jedním z malého množství titulů, u nichž se člověk trápí, nadává, demoluje součásti zařízení svého pařanského doupěte, rouhá se bohům a uvažuje o spáchání bombového atentátu na bydliště autora, který má tuhle hrůzu na svědomí, přitom se ale nemůže odtrhnout a neznámá síla ho nutí stále znovu a znovu zkoušet překonat tu zatrolenou sérii plošinek na třicátém osmém procentu. Hratelnost byla zde dovedena do elitních výšek – a to je něco, co stále ještě i dnes rozhoduje o úspěchu především.