Tým Gradesoft v poslední době doslova a do písmene zavalil lokační systém Plných her svými tituly. Bohužel, většina z nich nemá dostatečně kvality nezbytné ke zveřejnění dlouhé recenze – avšak výjimka sem tam přece jen potvrdí pravidlo. Už první díl série Eric Cartman (jenž nesl symptomatický název Eric Cartman & Project Hamburger) si získal slušnou oblibu mezi čtenáři. Ačkoliv nepatřil zdaleka k tomu nejlepšímu mezi arkádovými freewarovkami, svůj díl zábavy přece jen nabídl. Dnes recenzovaná hra má ve svém názvu krom opět lákavého podtitulu též číslovku dvě. Ta jasně napovídá, že se jedná o pokračování – a od pokračování lze očekávat hned několik věci: zachování původního herního konceptu, vylepšení po audiovizuální stránce, odstranění případných chyb prvního dílu a celkové rozšíření a obohacení herního zážitku. Co z toho se autorům Cesty do South Parku povedlo a co nikoliv?
Hra sama zůstala v podstatě zachována. Hráči ovládají postavičku obtloustlého Cartmana a snaží se nasbírat co nejvíce bodů (tentokrát jsou symbolizovány balíčky peněz) v bludišťové úrovni a la Pacman. Úrovní je celkem třicet (což je proti pouhopouhé pětici z prvního dílu výrazné zlepšení), jsou celkově rozsáhlejší a větší, graficky odlišné a vůbec lepší. Přesun mezi nimi probíhá pomocí směrové šipky s nápisem South Park, jež je zároveň exitem. To samo o sobě by byla ještě docela nuda, nastupuje ale, podobně jako v původní hře, ztěžující prvek v podobě nepřátel. Těmi už tentokrát nejsou statické masožravé kytky (či co to bylo původně), nýbrž živí tvorové, humanoidi, či výrazně rychlejší psi. Ti mají oproti imobilním překážkám z jedničky tu výhodu, že jsou pohyblivé. Na druhou stranu, pohybují se po náhodných dráhách, a tak se občas stane, že se nešťastně zaseknou a zahradí jedinou cestu k úspěšnému dokončení úrovně, což dokáže pořádně naštvat.
Hratelnost se oproti jedničce mírně zlepšila, avšak trpí některými nedokonalostmi. Především – hráč má jen jeden život a ztratí-li ho, musí začínat od úplného začátku – nějaké ukládání pozice či alespoň větší počet možností by se určitě šiklo. Kombinace s již popsaným náhodným chováním nepřátel je smrtící a může zapříčinit těžké ztráty na hardware – prvním cíli frustrace naštvaných hráčů. Audiovizuální zpracování stále nelze hodnotit jinak, než jako podprůměrné. Je hezké, že se autoři snažili a dali každé ze třiceti úrovní jiný grafický kabátek, nicméně stále to není úplně to pravé ořechové. Možná by stálo za to přejít od Game Makeru a jeho volně šířitelných balíků a pixelovaté grafiky k vlastní, snad oku více lahodící tvorbě. Stejně tak hudba, jež hraje v pozadí, je stále stejně otravná a opakující se. South Park 2: Cesta do South Parku je tak opět jen podprůměrnou bludišťovou arkádou, na níž by bylo možné demonstrovat většinu neduhů amatérské tvorby pomocí onoho proklatého Game Makeru. Přitom námět není špatný a kdyby si autoři dali více záležet a obalili svůj titul do atraktivnějšího kabátku, mohli být výrazně úspěšnější. Snad to vyjde příště.
