Co by to bylo za remake Dizzyho, kdyby se v hlavní roli neobjevilo ono staré známé bílé vajíčko s roztaženýma ručkama a roztomilým úsměvem. K tomu dokonce nahlédneme i do vlastního pokoje v úvodním intru, kde jsme seznámeni s možná až příliš jednoduchým příběhem. Na dveře totiž v ranních hodinách zaklepe sličná Dizzyho přítelkyně, aby mu pověděla o zmizelém příteli. No a jako správný herní hrdina se vydává po jeho stopách.
Ty nás zavedou do celé řady rozmanitých lokací viděných pohledem z boku, jako je u většina arkád zvykem. Příjemná je i jejich vzájemná propojenost a zároveň nutnost proskakovat i do jiných úrovní, pod zem ap. Tam vás zanesou všudypřítomné studny, které se pod zemským povrchem ukáží jako obyčejné uzoučké tunely, jimiž s hrdinou jednoduše propadnete. To má na svědomí i neustálé střídání okolního prostředí, kdy se budete dostávat z přístavních lokací do těch, kde cesta vede několik metrů nad zemí a budete muset vyskákat po připravených plošinkách. Tyto arkádové momenty budou střídat občasné řešení adventurních problémů, které se však nesou na velice jednoduché linii a tak jen občas seberete za pomocí jediné akční klávesy (enter) ze země minci či klíč, což vám následně přijde vhod.
Co je na Exalibur Dizzy pozoruhodné a zároveň pro všechny Dizzyho remaky společné, je takřka nulové násilí, alespoň z vaší strany. Žádné zbraně ani jiný způsob obrany totiž zde neexistuje a tak jedinou možností, jak se vyhnout zabití je vyvarovat se kontaktům s ostatními živými bytostmi (pokud nepočítáme několik málo NPC s nimiž můžete vést rozhovory). To vše spolu s roztomilou grafikou dotváří takřka perfektní retro atmosféru, která jistě strhne lavinu vzpomínek u nemálo hráčů. A není se co divit, Excalibur Dizzy by mohl s klidem být adeptem k vítězství ...