Execution – Připravit! Zamířit! Rozmyslet! Pal!

Máte chuť na dalšího z nesčetných nepřátel, kteří hrdinně i jinak zemřeli na monitorech počítačů vaší rukou?

gameexecution_04

gameexecution_02

Jen si to uvědomte! Od dob prvních videoher, pak přes první nesmělé krůčky v žánru FPS až do dnešních dob plných x-tých kopií Call of Duty. Od prvního směšně umírajícího nacisty ve starém Wolfenstein 3D, přes tisíce zombií, mutantů, démonů a jiných nepřirozených monster, až po posledního padlého ruského vojáka právě v CoD.

Herní žánr stříleček je postaven na faktu, že lidé jsou od přirozenosti agresivní bytosti a protože v moderní společnosti je uplatňování agresivity na jiných jedincích nepřípustné, lidé nacházejí zalíbení v zábavném rozsévání smrti do řad virtuálních nepřátel. Beztrestně tím ventilují právě svou agresivitu, stres, nebo jen chuť po pomstě, kterou za své dny života pomalu střádají.

gameexecution_01

Virtuální nepřátelé nemají duši, nemají vzpomínky a nemají rozum. Nemají přátele a nemají rodinu, která by je oplakávala. Neznají bolest a neví, co je to skutečná smrt. Jsou jen shlukem polygonových modelů, které šikovní animátoři rozhýbají tak reálně, že se až nechce věřit, že jsou to jen prázdné otexturované obaly. Nemají své sny. Nemají naděje. Nemají emoce ani city...Nebo snad mají?

Copak se nás nesnaží moderní hry šokovat čím dál reálnějšími virtuálními světy? Nevzpomenete si snad na nějakou situaci z vaší oblíbené hry, kdy vám naprosto neživá virtuální postava vyprávěla své životní příběhy a nadšeně mluvila o snech a nadějích do budoucna? Jak si hrála jako dítě a jak se poprvé zamilovala? Jak si vzpomínala na chvíle před úsvitem na své domovské planetě? Copak působila strojově, když na kolenou a v slzách prosila o slitování ve chvíli, kdy jste se rozhodli ji zabít? Copak její smrt neovlivnila běh světa kolem?

gameexecution_05

Říkáte, že všechno, co tahle postava řekla, bylo jen výplodem scénáristy? Že za dokonalou mimiku a gesta můžou animátoři? Že hlas, kterým vám postava vykládala své příběhy byl hlasem dabéra a ne jejím? Ano, ale pokud odhlédneme od tohoto faktu, totiž, že tahle postava byla uměle stvořena, čím se to liší od reálného světa a lidí, které znáte? Díváte se na své přátele, jak popisují co je toho dne potkalo a ten obraz, který vnímáte je děsivě stejný, jako ten který vidíte při pohledu na monitor. Říkáte, že vaši přátelé jsou živí a tedy nesvázáni tím, co mají naprogramováno? Že mohou svobodně mluvit a jednat, na rozdíl od předem nastaveného chování a odpovědí, které mají své hranice za které virtuální postava nemůže jít? Pravda, ale děsím se chvíle, kdy zjistím, že tyto hranice zmizely a před mými zraky tu stojí umělá, ale svobodná a rozumná, pouze rámem monitoru limitovaná postava a já ji budu muset zabít.

gameexecution_03

Ale ano. I tak to bude jiné. V reálném světě není savepoint ani možnost loadu. Není možné v případě, že se stane něco negativního vše restartovat. Člověk který zemře, je mrtvý a není již možné s tím nic udělat. Co když ale se i hry jednou dostanou do bodu, kdy budou všechny vaše činy mít trvalé následky?

Toto a patrně i víc si uvědomíte u velmi jednoduché hříčky Execution, které se zdráhám dát číselné hodnocení. Její náplň je tak primitivní, že nemá smysl ji rozepisovat a ti, kdož mají jen špetku deduktivního uvažování musí podle názvu odhadnout o čem hra pojednává. Její náplň je minimální, ale smysl a odkaz je velmi, převelmi silný. Ukazuje, že základní a neměnné zákony našeho skutečného světa se pomalu vnořují i do světů neskutečných a jednou, až uplyne nějaký čas, si před každým rozhodnutím v neskutečném světě budeme muset pokládat ty stejné etické otázky jako v našem životě. Jestli i potom budou hry zábavné? Kdo ví? A bude možné jim pořád říkat „hry“?