Games Journo Story – jak se stát recenzentem

Dnes si zastřílíme do vlastních řad. Jaké je to doopravdy je být herním novinářem?

Games Journo Story

Games Journo Story

Není divu, že práce herního recenzenta platí v komunitě hráčů za vysněné povolání. Spojit příjemné (hraní her) a užitečné (chechtáky) je konec konců odvěkým lidským snem. Tvrdá realita na sebe ale nenechává dlouho čekat, a člověk píšící tyto řádky je živým důkazem. Pojďme se tedy podívat, jak si aspirujícího novináře představuje autor dnešní hry, a nakolik jeho vize koliduje s ohavnou realitou.

Nejprve je třeba říct, že kladné body Games Journo Story sbírá především za svůj engine a za humor. Hra je postavená na RPG Makeru, v němž jsme zvykli vídat spíše shora viděné generické fantasy RPG hry - a tedy tleskám faktu, že v něm někdo opět udělal něco trochu jiného. Humorem jsou pak míněny vtipy, byť ty dobré mnohdy nepatří do kategorie šťouchání do herní scény. Kromě toho se zápletka odehrává na pozadí studentských nepokojů, jež, jak možná víte, kvůli reformě vysokého školství v současnosti otřásají Británií. Potud fajn.

Games Journo Story

Problém nastává kvůli nepříliš uspokojivé rozmanitosti. Games Journo Story de facto probíhá na pouhých třech obrazovkách a disponuje velmi uzavřeným dějem, jež by se dal popsat slovy "netalentovaný geek si na videoherním festivalu zahraje tři hry a neohromí profesionální recenzenty". Ups, teď jsem vám možná prozradil konec; stejně byste se žádného překvapení nedočkali.

Rovněž satira na herní žurnalisty je mnohdy nemastná neslaná - většinou se soustřeďuje na popis plytkosti zdejších herních titulů (přičemž většina fiktivních her nenese prakticky žádnou podobnost se skutečnými nejprodávanějšími tituly), nebo na rozebírání egomaniactví, laxnosti a přeplácení recenzentů. Nic proti ničemu, třeba v Anglii pisálci opravu jezdí v Porsche a mají jenom ty nejvyhraněnější názory - zkušenosti z české scény ale ukazují spíše na pravý opak.

Games Journo Story

Ač nerad říkám, co všechno na hře mohlo být uděláno jinak (čti: lépe), protože z toho smrdí spíše skrývaná touha recenzentů stát se herními vývojáři a naopak je potlačeno rozebírání cizího hotového díla, nemůžu než kroutit hlavou nad promarněnou příležitostí utahovat si z TOLIKA motivů herní scény. Zcela chybí parodování známých titulů, zcela chybí utahování si z šuškandy kolem korupce či bulvárního nebo naopak nesrozumitelně teoretického přístupu novinářů, absentuje i případná osvěžující střelba do nezávislé scény. Videoherní novinařina není dokonalé řemeslo a nabízí řadu věcí, kterým se lze zasmát - bohužel v Game Journo Story se skoro ničeho z toho nedočkáme, a případná jiskřička naděje zůstává spíše osamocená.

Příznivá herní doba (do půl hodiny) a některé dobré narážky (pramenící spíše z hrátek s RPG Makerem) přesto dostačují nad průměrné hodnocení. Ač není Games Journo Story ani zdaleka tak osvěžující jako třeba The Twilight Zone, nemůžu ji než jako krátké interaktivní story udělit palec směřující k horizontu.