Hadegonia vám dá okusit šílenství a zoufalství, ale i skvěle pobaví

Dokonale pomatená arkáda s prvky psychologického hororu Hadegonia je jednou z nejmrazivějších her poslední doby. A mimo to se i skvěle hraje.

Existují díla, při kterých musíte přemýšlet, jaký chorobný mozek mohl vytvořit něco tak zvráceného. Hadegonia je jedním z takových kousků. Ačkoliv na první pohled vypadá jako hra, kterou byste při náhodném setkání přehlédli, byla by to osudová chyba. Vynikajících psychologických hororů totiž není tolik a tento je navíc značně jiný než většina ostatních. Je to totiž arkáda.

Ošklivé kačátko s nevýraznou grafikou je ve skutečnosti skvělá hra s obrovským smyslem pro depresi a zoufalství a především neopakovatelnou atmosférou napětí a chorobného pomatení smyslů.

Bůhví proč hrajeme za malého chlapce, oblečeného do medvědího kostýmu. Snad je celá hra jen noční můra, nacházíme se uvnitř mysli schizofrenního kluka, nebo po požití omamných látek prožíváme velmi nepěkné chvíle. To zůstává tajemstvím.

Hráč prochází úrovněmi a po většinu času řeší hádanky založené na přesouvání krabic a mačkání obřích tlačítek. Ačkoliv tato činnost nezní nijak originálně, je třeba dodat, že každá z úrovní je v čemsi jiná a novátorská. Třebaže grafika se příliš nemění a nevýrazné, chmurné barvy okolí jsou stále stejně rozesmutnělé, v každé úrovni je třeba potýkat se s novým problémem.

Podivná monstra se povětšinou dají zabít stylem Mario, tedy skočením na hlavu (kromě podivných bossů, kde je nejdřív potřeba zjistit, jak je porazit). O boj tu však v prvé řadě nejde.

Problémem totiž je, že hlavní hrdina postupně umírá. Každá vteřina ve světě nočních můr mu ubere kousíček jeho zdraví, které musí doplňovat u svítících majáků naděje, jinak zemře. V případě smrti musí začínat úroveň znovu a nějaké zdraví mu ubere i každý útok na nepřítele. Celé prostředí tak působí nejen depresivně, ale i nehostinně a nebezpečně. Hráč neustále cítí napětí, které časem neubývá, ale naopak roste.

K velkolepé atmosféře šílenství přispívá obrovskou měrou děsivá hudba, která v jistých chvílích hraničí až s naprostým emočním pomatením.

Celá nálada je doslova naplněna brutální a pekelnou duševní poruchou. Taková atmosféra se ve hrách příliš neobjevuje. David Lynch by měl Hadegonii velmi rád. Zvuky navíc připomínají podivné skřeky, či 30 let staré 8-bitové audio, což dohromady dává člověku pocit, že se mu duše rozpouští na nejmenší jednotky informace. Ke všemu je hra zahalena do zrnitého filtru, který však jde vypnout.

Hadegonia je skvělá. Dokonce výborná. Osobně jsem si ji užil více, než jakoukoliv jinou hru poslední doby. Není originální ve směru hratelnosti, ale co do nátury je to něco výjimečného. Ačkoliv obsahuje prvky hororu (i když více psychologizujícího), není děsivá tak, jak to bývá v tomto žánru obvyklé. Spíše udržuje konstantní napětí a pocit neznámého nebezpečí, než aby zbytečně děsila. Podobá se tak chaotickému kamarádovi, u kterého netušíte, jestli vás obejme, nebo probodne.