Hydorah - útrapami ke hvězdám

Střílečku pro hardcore hráče, která perfektně navozuje atmosféru klasik z let osmdesátých.

Hydorah 3

Jsou tomu 2 roky, kdy jsme v recenzi strhali prvotinu autora dnešní hry s názvem 8bit Killer. A to i přesto, že si jinde dle hodnocení vedl nadprůměrně dobře. Po třech letech vývoje zde máme druhou rozsáhlejší hru a ani tentokrát to nebude bez kritiky, i když je to jedna z těch her, kdy člověk cítí výjimečnost po pár minutách. Co se tedy pokazilo? A muselo se vůbec něco pokazit?

Hydorah je čistokrevná shoot´em up střílečka viděná z boku, která se snaží co nejvěrněji nasimulovat největší herní klasiky z osmdesátých let - zlatého věku tohoto žánru. Začíná opravdu stylově - kontrolou ROM paměti a svým zpracováním prakticky neuhýbá ani z ostatních zaběhlých zvyklostí, takže pozorovatel pozná, že se jedná o předělávku jen podle vyššího rozlišení textur. Ovládat budete malý koráb, který si musí proklestit cestu levelem a poté porazit závěrečného bosse. Každý level je tvořen několika odlišnými prostředími, souvisle spojenými do jednoho celku. Nepřátelé létají ve formacích a vy se musíte primárně snažit zničit celou formaci, abyste získali nějaký bonus. Těch není příliš, ale je téměř nevyhnutelné se před hrou seznámit s jejich funkcemi. Některé vylepšují charakter lodi, některé vylepšují primární zbraň, jiné zase zbraň sekundární.

Problém je v tom, že pokud nestihnete upgradovat zbraň včas, můžete téměř zapomenout na další postup nebo poražení bosse. Není to přitom nic snadného a svou porci si bohužel vezme i náhoda. Někdy tak upgradujete primární zbraň po třech formacích, jindy se vám to vůbec nepodaří nebo budete příliš pomalí. Tato nelogičnost je jen jedním z faktorů, které společně dělají z Hydorah mimořádně obtížnou střílečku. Jeden level tak můžete procházet třeba 50krát, ale stejně neuspějete. Po čase samozřejmě budete znát každou trasu letky a hrát prakticky poslepu, ale i přesto vám to postup neusnadní. A to je chyba a důkaz nevyváženosti.

Grafická stránka plní do puntíku svou funkci nasimulovat stařičkou arkádu. Vynikající je také hudba a ozvučení. Zkrátka po stránce technického umění není co vytknout. Hydorah však zachází na souchotiny svou obtížností, která z něj dělá záležitost JEN pro hardcore hráče. Ti budou v sedmém nebi, na druhou stranu jde pořád jen o minoritní skupinu. A takovéto zaměření si nemůže zasloužit vysoké hodnocení, protože by si jej musely odnést i hry s ovladačem v Braillově písmu. I v rámci kategorie shoot´em up stříleček se tak novodobé japonské počiny dostávají nad úroveň Hydorah. Byla by ale chyba hru zatratit. Pro svou cílovou skupinu totiž patří k nejlepším počinům letošního roku.