Judith - Počkej miláčku! Já ti to vysvětlím!

Milenecký pár a tajná chodba za knihovnou v "téměř" archaickém zpracování s nezvykle vyprávěným dějem.

Judith2

Označení "horor", ať již je jakkoliv nadužívané, se dle mého názoru hodí jen k podstatně méně hrám, než se tímto přídomkem honosí. Skutečných hororů, při nichž vás mrazí a v nichž se vám při sebemenším náznaku pohybu někde v rohu obrazovky úlekem "vypantuje" sanice, je poskrovnu. Dokonce mnohé filmy s tímto označením jsou spíše zklamáním a toužebně očekávané návaly horka z přemíry adrenalinu z napětí se často nedostavují. "Judith" není přímo horor, jak jej na mnoha místech prezentují. Je to spíše "elektrizující dobrodružství, které vás nechává neustále napnuté z toho, co se bude dít dál"... Ránu pěstí do betonu! To je skoro jako definice "hororu"! Přímo bát se nebudete. Tedy některé hodně slabé povahy možná ano, ale průměrný jedinec jako já, který se po nocích pomočuje jen občas, nebude mít s Judith problém.

Sledujeme příběh dvou milenců, kteří si, ač on je ženat a ona vdána (A nikoliv mezi sebou.), občas zahřeší a poruší pár přikázání tak, aby to jejich drahé polovičky nezjistily. Emily, jak se jmenuje milenka hlavního protagonisty a Jeff, jak se jmenuje právě protagonista se vydávají do "hloubi" hradu, zámku či jednoduše jakéhosi sídla, které si pronajali, aby zde strávili pár dnů "peřinovými hrátkami". Jenže...Emily během asi pěti vteřin zmizela. No co, Jeff se alespoň musí pokusit ji najít. Potud to vypadá jako variace na příběh Mario Bros.nebo Perského prince. Emily ale není žádná princezna a k žádným soubojům za dobu hraní také nedojde. K čemu ovšem dojde záhy je zjištění, že kromě hraní za Jeffa, se příběh několikrát přepne do role Judith, což je žena, která spolu s manželem žila v sídle dříve. Vždy, když v kůži Judith v minulosti něco objevíte či uděláte, v pohledu Jeffa se na místo "činu" dostáváte v současnosti. Děj, který je sám o sobě skromný dostává tímto další rozměr.

Pokud už je řeč o dalších rozměrech: Dle okolních obrázků se dá vytušit, že grafické zpracování Judith je ve 3D. Tedy je to spíše technicky řečeno pseudo-3D, což je metoda zobrazení použitá například ve starých Doomech. Při svém prvním pohledu na hru mi ovšem připomněla ještě starší kousek – Wolfenstein 3D. Podle mnoha ohlasů na webu byla Judith za grafiku často kritizována jako přímo archaická. Pravdou však je, že výběr takto obstarožního zpracování nebyl od autorů bezúčelný. Obrovské pixely všeho skutečně budí dojem archaismu, ale též vyvolávají nostalgické pocity na staré časy prvních FPS her. Z prostředí navíc čiší jakási anonymita která se k tomuto žánru hodí a která by při detailnější grafice ztratila své kouzlo. Kouzelnou se rovněž nebojím nazvat hudební vložku. Hudba se objeví jen občas, když se něco skutečně děje a nehraje konstantně, což je dobře. Jemné "drnkání" na piáno v rytmu padajícího podzimního listí se alespoň mě poslouchá velmi snadno a hned tak se neohraje.

Jedinou chybou této zajímavé adventury je opět velmi krátký herní čas, ale mám pocit, že modlitba za delší adventury by byla jako kapka moči v dětském brouzdališti: Smutně zapomenutá.