Karateka. Ačkoliv dnes už velkému počtu hráčů toto jméno nic neřekne, stále se snad najdou takoví, kterým při jeho vyslovení srdce pookřeje a začnou nostalgicky vzpomínat na dřevní doby herního průmyslu. Jméno Jordan Mechner by ale mělo vyvolat alespoň jednu asociaci v každém. Ano, jde o designéra kultovní plošinovky Prince of Persia a všech jejích pokračování – s výjimkou příšerného PoP 3D. Karateka je dílem stejného autora, bojovkou z roku 1984 – a samozřejmě skvěle hratelnou klasikou svého žánru. A tak netřeba vyjadřovat velký podiv nad tím, že se našel fanoušek, jenž se rozhodl v rámci soutěže pro server podobnou tématikou se zabývající vytvořit audiovizuálně výrazně bohatší remake. Povedlo se mu zachovat atmosféru a chytlavost originálu? Tato otázka je obzvláště záludná ve chvíli, kdy původní hra bez větších potíží běží i na moderních PC – je jen třeba ji zpomalit některým z k tomu určených programů.
Na první pohled vypadá Karateka remake naprosto perfektně. Textové intro podmalované příjemnou hudbou uvede hráče do příběhu. Ten je vcelku prostý: princezna Mariko byla unesena a nyní je držena v kobkách zlého pána Akumy. Jeho palác je chráněn spoustou posluhovačů, přesto se hlavní hrdina nenechává odradit. Vydává se cestou karateky, vyučen k dokonalému umění boje beze zbraně se pak odvažuje překročit hranice Akumovy říše a pokusit se o záchranu krásné princezny. Zkrátka je to hrdina bez bázně a hany, jak má být. Po tomto stručném úvodu se rozeběhne samotná – a překvapí oproti originálu výrazně pozměněným vizuálním stylem. Grafika je nicméně na freewarovku na vysoké úrovni, postavy jsou dobře nakresleny i vystínovány, taktéž pozadí je kvalitně provedeno. Jednu výtku si však přesto odpustit nelze. Autor sám se vymlouvá na omezení velikostí, nicméně do dvaceti megabajtů instalačního souboru se rozhodně mohly vejít kvalitnější animace a pohyby bojovníků.
Hra samotná je velmi prostá a její ovládání každému rychle přejde do krve. Pomocí kurzorových šipek doleva a doprava se ovládá pohyb postavy, šipka nahoru umožňuje běhat, hlavních je ale šest úderových kláves umístěných v levé části klávesnice. Q, W a E jsou po řadě nízká, střední a vysoká rána pěstí, A, S a D pak nízký, střední a vysoký kop. S tímto arzenálem je potřeba si vystačit, hra nemá žádná komba či skryté údery, jichž by bylo možné využít k pacifikaci protivníků. Ti přicházejí jeden po druhém a ačkoliv vizuálně jsou značně odlišní, mají povětšinou stejný styl, spíše vyčkávají, co udělá hráč, a využívají své převahy v počtu životů. Až ke konci se objeví i někteří poněkud agresivnější oponenti.
Remake Karateky je zhruba stejně chytlavý jako původní hra, přilepí hráče k monitoru, dokud po mnoha pokusech konečně nedotáhnou vše do vítězného konce a princezna Mariko nebude konečně osvobozena. Na druhou stranu, v konkurenci i jen volně šířitelných bojovek se bohužel neřadí na úplnou špičku. Kupříkladu nedávno na Plných hrách recenzovaný titul Alicuu nabízí streetfighterovskou variabilitu i grafické zpracování a je výrazně lepší variantou, mezi čtenáři úspěšné International 64k-rate je zase velikostí nesrovnatelně menší – a zábava s ním je přitom prakticky totožná. Ovšem nová Karateka je určena podle všeho zejména těm, kdo si zamilovali původní mechnerovskou verzi v době svých herních začátků – a takovým lidem ji lze beze všech okolků doporučit.
