Překládat nějakých dvacet pět stránek textu se zhruba na té desáté, ukázalo jako ne zrovna šťastný nápad, občas ale stačí zatnout zuby a to, co člověk rozdělá, taky jednou dokončit. A tak (byť Knightsquire není kdovíjak výjimečným titulem) nabyl s mou malou zásluhou české lokalizace.
Rozhodl jsem se jej jí obohatit, neboť s jeho spuštěním jako by na mne dýchnula doba, kdy jsem, coby dítě předškolního věku, řešil pro mne svého času mimořádně obtížné úkoly ve fantastické francouzské adventuře Gobliiins. A za tuto vzpomínku, mi přiblížit hru i angličtinou nepoznamenanému publiku stálo. Jediné co Knightsquire oproti jmenovanému zdroji inspirace k dokonalé iluzi chybí, je hypertrofovaný chrup hlavních představitelů. Pak by bylo vizuální pojetí k nerozpoznání. Pravda, z hlediska vnitřních herních mechanismů připomíná hra spíše Gobliins 2, ale ta grafika! Ten dojemně minimalistický a brilantní pixelart. Přidat trochu monstrózních předkusů a jsem zpátky v dětinském mém věku.
Přestože se srovnání hry s tituly Coktel Vision nelze ubránit, Knightsquire rozhodně nepředstavuje sprostý plagiát. Jedná se o dílo, které ke kořenům své inspirace jen velmi decentně odkazuje. Celá zápletka příběhu stavící na jedněch zaseklých dveřích a úkolu se záchranou princezny působí poněkud banálně, v mých očích se však jeví spíše jako sebeironizující. Autor hry - Buloght sází především na řešení samotných hádanek a vychází mu to. Celková zábavnost titulu těží totiž z jiného aspektu než je příběh a to ze systému ovládání, kdy se současně zhostíte role dvou postav, mezi nimiž můžete plynule přepínat. První z nich je sympaticky pokrytecký, zhýčkaný a zbabělý rytíř, disponující zbraňovým arzenálem a silou schopnou useknout například tlustou větev. Druhým je rytíři posluhující, notně submisivní panoš, jenž v příběhu figuruje jako holka pro všechno, jež vždy ochotně nastaví krk za svého pána nepřestávaje ctít nadřazenost stavů.
Z toho nám vcelku jasně vyplívá, že každá z postav disponuje jinou sadou akcí, jíž je schopna, respektive spíše ochotna, činit. Samotné questy jsou striktně logické a relativně jednoduché, největší práci vám tedy s pravděpodobně zabere samotné hledání předmětů, které máte použít. Nemusíte se však obávat zběsilého pixelhuntingu, aktivní objekty jsou patrné na první pohled. Někdy však dobře splývají s pozadím. Pro hru je charakteristický i svérázný a místy velmi suchý humor, jež sice nesedne všem, ve mně nicméně pousmání vzbudil.
Avšak nic není dokonalé a tak i Knightsquire trpí několika neduhy. Ten prvním zapříčiňuje jistá nevýhoda přítomnosti dvou libovolně pozicovatelných postav na scéně, kdy si v malých místnostech navzájem často překáží.. Méně pohodlné je i přecházení mezi místnostmi. Nemusíte se však bát, že by hra ovládat nešla. Na 
poměry AGS je ovládání až nezvykle pohodlné. Už proto, že celý titul zvládnete jen za pomoci pravého a levého tlačítka myši. Pravý adventurista si jistě posteskne i nad délkou hrací doby, k ní však až později.
Přehoupnul-li bych se skokem k finálnímu resumé, ten kdo ke hře přistoupí bez zbytečných předsudků, zjistí, že Knightsquire nabízí nádhernou čtvrthodinku zábavy, pročež mu bude až líto, že to všechno netrvalo déle. Dozví-li se pak z AGS fóra, že hra původně neobsahovala ani druhou lokaci s princeznou, jen na jednu stranu fascinován původní čistotou komornosti díla, na druhou se mu v hlavě zajisté zrodí myšlenka, že kdyby se stejným způsobem nabalovaly další lokace ve stylu epizodického hraní, neměl by nic proti.
