Knockdown – jak podkopat základy

Zábavná hříčka, která přináší destrukci ve dvou rozměrech. Je chytrá a hravá, ale zase není na dlouhou dobu.

knockdown

Hravá hříčka Knockdown rozhodně není zábavou na dlouhé zimní večery. Její jednoduchý systém vám ale přinese zabavení na slušnou herní dobu asi jedné hodiny. Po čase sice nabírá do svých útrob trošku vod z oceánu stereotypu, ale na druhou stranu je hra po omezenou dobu zábavná a svým způsobem i nenáročná.

Samotná hra sestává ze dvou fází. V první si v jednoduchém editoru budujete jakousi tvrz, nebo cokoliv tomu podobného a ve druhé se snažíte nepříteli tu jeho zničit dříve, než to udělá on vám. Velmi jednoduchý koncept, přesto zábavný. Problém se nachází již v úvodní stavitelské části. Vždy máte ke své potřebě jen omezené množství kvádrů, kostek či traverz, které můžete při své stavbě použít, přesto je třeba vždy svou stavbou dosáhnout minimální požadované výšky. Je tedy nutné trošku myslet dopředu a stavět pevnější základy, než vysoké věže, protože pak by vám byť jediný oponentův výstřel celou konstrukci poslal k zemi.

V druhé části potom přichází troška té destruktivnější zábavy. Pomocí několika různých typů střel je potřeba protivníkovu stavbu doslova poslat k zemi. Abyste rozuměli, celý tento souboj se odehrává na dvou vznášejících se ostrůvcích, přičemž vítězí ten, kterému se jako prvnímu podaří všechny kousky nepřátelské stavby z ostrůvku v oblacích shodit dolů. Občas je to jednoduché a podaří se to i na první ránu, mnohem častěji je však celý proces celkem napínavý. Vy a soupeř střílíte tahovým stylem, tedy já dám ránu, ty dáš ránu a přitom záleží především na vaší šikovnosti, jak přesně dokážete střelu nasměrovat a jak silně ji vystřelíte. Kromě obyčejných kamenů lze házet třeba i mnohem hmotnější a tudíž průraznější příslušníky lidské rasy, nebo třeba ultimátní a superničivou minu, která se po dopadu rozletí do všech stran.

Samozřejmě, protivník disponuje tou samou paletou zbraní jako vy, ovšem k tomuto systému mám přece jenom jednu výtku. Problém je v tom, že všech zbraní máte vy i soupeř neomezený počet. Jakmile se vám tedy odemkne možnost házet již zmiňované miny, je v podstatě zbytečně útočit čímkoliv jiným. Efekt je vždy zaručen. Mnohem více smyslu by mi dávalo, kdyby byly ničivější zbraně omezeny co do počtu kusů, stejně jako třeba ve hrách ze série Worms, jejíž hratelnost ostatně Knockdown docela připomíná.

Knockdown má svoje mouchy a má jich dost. Za úplně největší nedostatek považuji fakt, že nejenže neobsahuje vůbec žádnou hudbu ale dokonce ani zvuky. Je tedy zcela bez audia. Dalším negativem je také, alespoň v mých očích, nepřítomnost hry více hráčů, kterou by si tento herní styl rozhodně zasloužil. Byla by to velká zábava ničit si navzájem křehce a hloupě postavené věže ve dvou hráčích. Takto hrajeme pouze proti počítači, který není úplně špatný, ale moc IQ také nepobral. Kdyby Knockdown neobsahoval tyto nedostatky, byla by to nejméně „devadesátková“ hra. Fyzika destrukce funguje na výbornou a na bořící se stěny je radost se dívat. Bohužel ale to není hra, která by vydržela na moc dlouho. Těch dvacet úrovní se rychle dohraje nebo ohraje.