Kyoto hráče provede mystickou cestou až k extázi

Není nic. Jen oceán, ostrov, strom a mystická cesta k osvícení každého hráče. Kyoto vám rozhostí v duši klid, jaký jste nezažili.

Nádherně barevná hříčka Kyoto není ani tak hrou. Spíše evokuje interaktivní spořič obrazovky a za pomoci jednoduchých, ale krásných výjevů hráče nenásilně nutí přemýšlet a odhalovat, co je vlastně cílem celého díla i jeho snažení.

Přitom je zaplaven směsicí uklidňujících barev, zvuků a hudby v takové míře, až je nutné Kyoto přiznat jakýsi povznášející a meditační potenciál. Račte se ponořit sami do sebe a otevřete svou zbytečně obtěžkanou mysl. Kyoto je lék na duši.

Nepřináší žádný hmatatelný příběh, žádnou zápletku, nic, co by hru posouvalo. Jen obrazy. A je na samotném hráči, aby zjistil, co vlastně musí udělat, aby se obraz změnil, aby se hra posunula, aby se posunul i hráč. To je jediný nárok kladený na uživatele tohoto čarokrásného výjevu. Vše záleží na jeho chuti a vůli si hrát a meditovat.

Těžko se ubránit dojmu, že Kyoto je pouze "prezentací" meditativního stavu hráčovy mysli a slouží jen k relaxu. Osobně se domnívám, že se za všemi obrazy, které zprostředkuje, skrývá ještě něco jiného. Nějaké poselství či symbolismus.

Jen si představte ten obrys stromu uprostřed nekonečných vod, zalévaných svitem Měsíce a obklopených hvězdnou oblohou. Představte si vítr čechrající korunu onoho stromu, jehož větve se vypínají směrem k nebesům a jakoby žadoní o cosi nadpozemského, co snad ani není možné dostat.

A do toho všeho si představte svou vůli, reprezentovanou kurzorem myši, kterým můžete větve i listy trávy čechrat. Ony se vždy se vrátí na své původní místo a jakoby žadoní dál. Ale to není všechno. Svou rukou si můžete hrát s Měsícem a hvězdami a poklepávat na zrcadlící hladinu všeobjímajícího oceánu.

A najednou se objevuje kometa, zvědavý host z nepředstavitelných dálek a vy ji berete a dáváte k Měsíci, jenž je najednou zalit svitem polární záře.

Jsem si jistý, že Kyoto nepadne do oka všem. Hráči dychtící po ději, nějakém cíli, nebo po výzvě, kterou by překonávali, zde nenajdou v ničem zalíbení. Nejlépe by se hra Kyoto dala přirovnat k interaktivnímu filmu při poslouchání Beethovenova Měsíčního svitu. Cíl a smysl toho všeho, co hra nabízí, však musí každý najít sám. Osobně se domnívám, že tomuto titulu nelze přiznat žádné jiné přízvisko než "absolutně magický".