Je cosi romanticky přitažlivého na marném souboji hrstky odvážných proti nesčetné přesile. Všichni jsme asi viděli spektákl 300, ale pro podobný příběh nemusíme chodit až do Thermopyl, stačí si vzpomenout na konec českých výsadkářů z mise na likvidaci Heydricha. A také dnešní hra popisuje – chvilka napětí – poslední dny Země z pohledu přečíslených obránců rodné hroudy.
Naneštěstí hra neobsahuje žádný dostatečně patetický úvod, nakonec vizuální stránka je její největší nevýhodou, ale o tom později. Last Days of the z produkce Felixe Leunga zajímavým způsobem kombinují survival shooter a tower defense, protože si jak zastřílíte, tak máte na starost i rozestavování automatických satelitů a určitou míru managamentu. Je prý do značné míry inspirován klasickou hrou Missile Command, nicméně se přiznám, že jsem předlohu nikdy nehrál.
Základem každé obrany v každé strategii je dostatek surovin, a zde tomu není jinak. Malý obnos dostáváte průběžně, z každého zabitého nepřítele pak vyletí krystal, který mohou sebrat těžební… uh, asi satelity. Ačkoliv můžete ze své primární stanice dole střílet klikáním myši na bojiště, každý takový výstřel vás stojí něco kreditů. A věřte, že kredity nebudou stačit a jsou cennou proprietou. Nicméně je sympatické, že se alespoň můžete pokusit o hraní á la střílečka, a vždycky je výhodou možnost postarat se o nějakou loď, kterou hlavní obrana přehlédla.
K dispozici máte tři typy satelitů. Již zmíněné těžební, které létají bojištěm a sbírají krystaly dokud nejsou zničeny, dále pak levnější laserové a nakonec nejdražší makabrózní raketové, které jsou klíčem k dlouhodobé vzdoru útoku a tak přežití lidské rasy. Každý druh satelitu vyrábí tři stanice v popředí bojiště, na které nepřítel útočí primárně. Se střelbou obecně je ten problém, že bojiště „zkrášluje“ několik asteroidů, a není nic horšího, než když vaše obrana smaží do pustého kamene namísto trojice lodí letících v jeho zákrytu.
Nepřátelé se snaží vaši pozici dobýt kamikaze útoky; znalost palných zbraní evidentně není ve vesmíru universální konstantou. Jak už to bývá, menší lodě vydrží méně, větší lodě vydrží více, postupem času přilétají přede vaše hlavně ve stále hustších počtech a kladou tak na vaši rychlost uklikat to všechno se stále větší nároky.
O dost tragičtější je bohužel technická stránka hry. Co si budeme namlouvat, okolní obrázky indikují, že hra je hnusná jako noc. A teď nemám na mysli ty pěkné druhy nocí, kdy se opíjíte se svými oblíbenými kamarádkami, ale ty vošklivé noci, kdy máte noční můry, nebo vás někdo zbil. K tomu hudba zcela absentuje.
Nicméně nad audiovizuální stránkou by se ještě dalo mávnout pahýlem, kdyby hra alespoň fungovala plynule. Bohužel, po nezávislém testu na dvou různých počítačích jsem nucen konstatovat, že pokud přežijete úvodní vlny nepřátel a vybudujete dostatek raketových satelitů (dávajících collateral damage), zabrzdíte nejen útok nepřítele, ale také hru samotnou. Ubohá hra není designována na takové množství efektů, což je dost tristní vzhledem k její vizáži.
Poměrně dlouho jsem váhal mezi šestkou a sedmičkou. Navzdory grafice je hra zábavná i při opakovaném spuštění (což se ani zdaleka nedá říct o valné většině freewarovek), byť nejde samozřejmě o příchod mesiáše. Problém s rychlostí nicméně nastává až při úspěšném dovršení obrany, čili ve chvíli, kdy můžete odejít klidně na oběd a k Zemi nic neproletí, takže se nakonec přikláním k vyššímu skóre a doporučuju Poslední pozemské dny alespoň na rychlou zkoušku.