Lasting – copak je asi za dalšími dveřmi?

Kam jít, když není kam jít? Hra, která nechává vyvstat skličující pocity na pozadí zmateného bludiště chodem, dveří, místností a ještě něčeho jiného.

lasting

Hra jako stvořená pro klaustrofobiky. Pocit děsivé tísně je nastolen během první vteřiny a táhne se až do zmáčknutí tlačítka „Esc“. Lasting není hrou u které vydržíte a přečkáte své mládí, ale jako simulátor opuštěnosti a zmatenosti boduje.

Už se vám někdy zdály nějaké surrealistické noční můry, ve kterých procházíte nějakým opuštěným a cizím komplexem a máte přitom neodbytný pocit, že vás někdo sleduje. Mě se to často stává i když jsem vzhůru. Mým mottem je, že ačkoliv dojem, že vám někdo takříkajíc dýchá na krk může být paranoidní, neznamená to, že po vás nejdou. Pro jedince, kteří zažívají tyto stavy vyhroceně je tu Lasting.

Autoři hry měli jednoduchý úkol. Snažili se vytvořit něco, co bude ve hráčích vyvolávat pocit zmatení a především bezútěšné klaustrofobie. Co jim k tomu stačilo? Vytvořit jednoduchou adventuru viděnou z pohledu vlastních očí, v níž budete procházet téměř identicky vypadající místnosti, otevírat dveře do dalších místností, které skrývají naprosto stejné místnosti. V těchto pak dát hráči za úkol hledat jakési diskety. Všechno zahalit podivně „rozplizlou“ a neostrou černobílou grafikou a heuréka! Lasting je na světě.

Není v mých ani vašich silách spočítat, kolik hra obsahuje místností. Neříkám, že nemáte šanci to zkusit, ale je to nejspíš zbytečné. Všechny vypadají velmi podobně. Tady je nějaký koš, tady je židle, tam pár stolů. Co ale všechny místnosti mají společné, jsou dveře. Ty se po otevření sami nezavírají a tak se častokrát stane, že vejdete do místnosti, kde jsou již jiné dveře otevřené. Pak vám chvíli vrtá hlavou, jestli jste v té místnosti již někdy byli a tudíž se motáte v kruhu, anebo tyto dveře otevřel někdo jiný... Nebo něco.

Vaše postava často začne zničehonic hluboce dýchat, uslyšíte divné zvuky, zpomalí se vaše kroky nebo se jen zesílí všudypřítomný šumivý zvuk. Tyto události jsou dle autorů generovány náhodně, takže každé hraní je jedinečné. Nejsem si jistý, jestli se také negenerují náhodně i samotné místnosti, ale po pár spuštěních myslím, že ne. Můžu se ale mýlit. Občas se jen tak zčistajasna začne zesilovat hudba a po chvíli se změní na jednoduchý, ale velmi děsivý motiv, připomínající geniální soundtrack od Ennia Morriconeho z filmu Věc. Když pak otevřete další dveře, uvidíte uprostřed chodby stát nejasnou postavu, která se vydá směrem k vám.

Na rozdíl od nedávno recenzované pecky Slender není Lasting tak moc děsivý. Občas se vylekáte, to ano, ale trvalý pocit strachu zde nepůsobí. Spíš se atmosféra dá nejlépe popsat slovem „skličující“. To je totiž přesně to, co Lasting dělá. Uzavře vás do nekonečného labyrintu, pustí děsivou hudbu a nenabídne žádný smysluplný konec tak, aby vám bylo nadevše jasno, že naděje v říši nočních můr neexistuje. Můžete sice do konce života otevírat jedny dveře a pak další a další a pohybovat se jako video v nekonečné smyčce, ale nakonec vám dojde, že stejně v jedné z těch místností už zůstanete navěky.