Light Arrow – strach je černobílý

Druhá nejlepší hororová hra za posledních 12 měsíců není adventura nýbrž akce. To není jediné překvapení, které má Light and Arrow schováno v rukávech.

Light Arrow

Light Arrow

Nejlepší hororové tituly nestraší ukazováním nýbrž utajováním. Něco podobného jsem do úvodu recenze nenapsal poprvé – ale vždycky mě zahřeje u srdce, pokud to zopakuju. Znamená to totiž, že nám na webu přistál další kvalitní titul z řad děsících her. Takový, v němž není místo pro osmioké explicitní potvory a spíše než hektolitry krve sám chloupky na zádech postaví sotva slyšitelný zvuk. Je přitom paradoxní, že Light Arrow je ve svém prvním plánu spíše běžná střílečka. Od dokonalé hororové adventury Which jde totiž zdaleka o nejkvalitnější esenci strachu, která se dostala na Plné hry.

Tedy, aby se věci dostaly na pravou míru, Light Arrow není úplně klasická střílečka. Pohyb a ovládání jsou totožné – díváte se očima avatara – a k dispozici máte i jakousi zbraň ve formě luku. Zcela ale absentují další klasické elementy stříleček jako více zbraní, příběh nebo plamenné detonace. Jeden by se nezdráhal Light Arrow označit za akční adventuru, kdyby tu ovšem nějaké prvky adventury byly. Tak moc je zdejší akce spíše nervy drásající než plamenná – málokdy dojde na kontakt s nepřítelem, ale když už, tak je vám z toho až zle.

Light Arrow

Pointou mrazivé hratelnosti je především ovládání zbraně. Trvá několik sekund, než vaše postava luk natáhne, a kvůli rychlosti vystřeleného šípu není problém oponenta minout. Zároveň není ani řešením chodit s už natáhnutým lukem – pokud tam učiníte, obraz se přiblíží a sledujete výhled jako s dalekohledem na očích. To výrazně limituje přehled o okolí, což v případě akce není zrovna výhra.

Na to celé se díváte v černobílém prostředí, jež na první pohled vypadá jako neoskinovaný level. Hra světla a stínů ale v Light Arrow plní důležitější roli než barevné textury. Navzdory kvalitnímu enginu jsou bezejmenní nepřátelé tvořeni několika pixely, ale i v tom se právě skrývá kouzlo hry. Nelze si k nim přiřadit tvář či osobnost, jde pouze o děsivé korby, jež musíte dvakrát trefit a i poté vám před svou smrtí budou dělat potíže. Zdaleka největším vítězem je ve hře ale její zvuk. Nejpozději od vzniku Dooma každý ví, že nepřátelé vyluzující chrochtání hráče straší, aniž by mu šli přímo po krku. Nezemské pazvuky strašáků v Light Arrow ale kvůli klaustrofobickému designu levelů, častým místům světla a tmy i problematické zbraní navozují samy o sobě infarktové úleky. Well done!

Light Arrow

Abych byl fér, kromě Which byla ještě nadmíru povedenou  hororovou záležitostí Lost In The Nightmare od kolegy Hanáčka. Ta ale děsila spíše kvalitně napsaným scénářem než originálním pojetím hratelnosti. Light Arrow se podařilo namixovat příslovečné maximum muziky za minimum peněz. Bojový systém hru odlišuje od jiných hororových adventur, v nichž je vaše postava naprosto bezbranná. Přesto nemáme tu čest ani s klasickou akcí. Onen strach zde nepramení z opulentní grafiky, ale z nepříznivé hráčovi situace. A až se takhle jednou ve tři ráno budete s nataženým lukem plížit mezi pochodněmi, kolem vás ze všech stran budou hýkat NĚKDE ukrytí nepřátelé a vy se budete paranoidně rozhlížet, příliš dobře si do mozku vypálíte, jak mocnou sílu má ve videohrách strach.