LV-426 – vylézají ze stěn!

Vylézají ze stěn! Poté, co Ripleyou zabila kyselina, Bishop se přestal hlásit a i zbytek týmu vzal čert, zbyla mi jen sitcomová trojice Vasquezová, Burke a Goaman. Sami uprostřed potemnělého komplexu zaplněného slizkými vetřelci.

lv_poster

Hry s Vetřelci obvykle bývají lepší a atmosféričtější než zbytek FPS konkurence. Jak by také ne, čerpají z výborné filmové série (než se do ní pustil Paul W.S. kráječ). LV-426 je pak remakem jedné ze zcela prvních alieních her, která byla vytvořena ještě na Commodore 64, a bere si na paškál druhý film s Vetřelcem, Aliens. Je tu možnost zažít neslavnou misi na LV-426 na vlastní kůži.  

Se šesti členy výsadku musíte zajistit ztracenou kolonii. Dočkáte se důležitých částí filmu, ale tentokrát ve vaší režii. Je na vás, jak brzy najdete Newt, stavíte-li se po cestě v laboratoři či půjdete rovnou za královnou. Kdo má rád film, bude se určitě bavit nad složením jeho party přeživších někde po půl hodině hraní, viz. perex. Film Aliens by s Burkem, Vasquezovou a Goamanem v hlavních rolích zcela jistě získal jinou příchuť.

Celý komplex je znázorněný více jak dvěma sty místnostmi, ty nicméně vypadají více méně stejně. Sympatické jsou určité postupné změny, jako když místnosti začínají zarůstat vetřelčím bioslizem nebo když ti bastardi vyhodí do luftu generátory a VŠUDE v komplexu zavládne riddickovská černočerná tma. Pro smysluplné hrají je na webu autorů k dispozici mapa komplexu.

Velkou část obtížnosti a tedy i jakési atmosféry vytváří ovládání. Myš použijete pouze v menu, samotné chození komplexem i střelba probíhá skrze klávesnici. Tady je trochu problém v tom, co vám více sedne. Pokud by se střílelo myší, přestřelky by asi byly příliš jednoduché. Na druhou stranu a kulantně řečeno, ovládání není nejpraktičtější. Spolu s nesamostatností postav (při napadení ani neopětují palbu; vše do mrtě ovládáte vy) je už pouze samotné pochodování komplexem ubíjející sérií klávesových prostocviků, přičemž do toho všeho musíte ještě zabíjet vetřelce a hlídat si munici. K tomu postavy mají i staminu, takže postup je ještě rozvleklejší.

Zápory uzavírá interface, udělaný (prý) přesně podle předlohy, kdy dvě třetiny obrazovky zabírají gigantické fotky členů výsadku a jen třetinu výhled do místnosti. Minimapa se nenápadně krčí sotva na desetině obrazovky. Opět trvám na tom, že je-li hra remake, neměla by opakovat věci, které jsou z dnešního pohledu zastaralé. Větší výhledem nebo jednodušší postup skupiny nejsou věci, které by nešlo zmodernit. Kromě interface je ultradementní například i chybějící save.  

Z (pod)průměrné hry dělá hratelnější kus právě zmíněná atmosféra a změny v komplexu. Navzdory interface, navzdory ovládání. Je zkrátka mrazivě příjemné vstoupit do místnosti a dočkat se obligátního pípání radaru. Pokud se navíc v tutéž chvíli jiný alien objeví v místnosti se zbytkem skupiny, máte zpočátku o příjemnou hratelnost postaráno. Sympatické mrazení ale slábne úměrně s otravou způsobenou ovládáním skupiny a neodpouštěním chyb skrze save. Byla to příjemná hodinka hraní, ale ne natolik, abych ji několikrát opakoval v touze dohrát LV-426 do konce.