Megamunt 2 – bedny, bedny, bodáky

Jednoduchá, avšak dynamická skákačka, která vyžaduje celého člověka. Nejen hbitost a šikovnost, ale i mozek a především notnou dávku trpělivosti. Pokud máte trochu masochistické sklony a chcete se pobavit a zároveň i potrápit, rozhodně Megamunt zkuste!

Je to jako noční můra. Sami uprostřed nekonečného prostoru, třeba haly nějaké neuvěřitelně velké továrny. Před vámi a všude okolo vás jsou tuny beden. Jediný způsob, jak se dostat ven, je proskákat všemi nástrahami a snažit se zachovat si aspoň špetku zdravého rozumu. Tato hra vás bude frustrovat, budete ji nenávidět a proklínat. Je velmi pravděpodobné, že ji po několika minutách vypnete, znechucení a zdeptaní, ale pokud ne, po chvíli si ji oblíbíte a zamilujete se do ní. Budete dobrovolně a rádi snášet útrapy tak šíleného a schizoidního počinu jakým je Megamunt 2.

Z počátku vše vypadá poměrně běžně a normálně. Megamunt se tváří jako klasická arkáda ve stylu bláznivého ježka Sonica. Různá skákadla, pružiny a bedny, spolu s bodci na zemi, to vše je součástí herního prostoru. Hlavní hrdina, připomínající mi Elvise Presleyho v uniformě ze Star Treku, je vcelku nekomplikovaná osobnost. Umí skákat a mlátit. Skáká přes bedny a mlátí také do beden, čímž je rozbíjí. Bedny jsou vůbec jádrem celé hry. Dostat ho ven z každého levelu se jeví jako hračka, pár skoků, výskoků, jeden dva údery a je to. Ale co vás nemá, to by musel být Megamunt jen fádním klonem slavnějších titulů tohoto žánru. Už ze začátku tušíte nějakou zradu a na to, že nelze počítat se vším, co vidíte, přijdete za pár chvil. Když chcete doskočit na dřevěnou bedýnku, tak ona v okamžiku, kdy na ní dopadnete, zmizí a vy se zřítíte přímo na bodáky. Funguje to i naopak, když je propast před vámi příliš široká, stejně se zkuste rozeběhnout a přeskočit ji. Může se totiž stát, že poslední kostička je „jen“ neviditelná.

Musím říct, že tento prvek, totiž záměna jednotlivých typů bedniček (výbušné, nerozbitné, normální) přináší do hry spoustu zábavy. Tyto proměny samozřejmě nejsou náhodné, jsou logickou součástí mapy, ale vždy člověka znovu a znovu překvapí. A v tom právě klíčí zdroj oné frustrace, o které jsem psal v úvodu. Nejenže se nelze na nic spolehnout, ale celá hra je díky této nejistotě opravdu obtížná. Mimo tolik problematických záměn na vás ale čekají i klasické hopsačkové problémy, které vaši trpělivost odřou až na kost. Každý z třiceti levelů budete procházet hodně dlouho, než se úspěšně dostanete jeho úplný konec. Občas se na nějakém těžko dostupném místě objeví klíč, který byste pro váš další postup rozhodně měli sebrat. Nestačí jen používat všechnu svou obratnost, je potřeba i promyslet a načasovat jednotlivé pohyby. Díky tomu není Megamunt průměrná a nudná arkáda, jeho potenciál je opravdu veliký. Určitě si ho zkuste zahrát a radu Davida Lynche, že „sovy nejsou tím, čím se zdají být“ uveďte v platnost i co se týká dřevěných bedniček.

PS. Marně jsem se pídil po tom, proč má Megamunt 2 vůbec nějaké pořadové číslo, žádný Megamunt 1 jsem na internetu nenašel.