Oktagon - dva krát dvě strany na druhou

Nebyl-li mozek nikdy tou částí těla, kterou jste při hraní nespočtu freewarovek namáhali nejvíce, zřejmě můžete klidně zapomenout, že kdy nějaký Oktagon existoval. Vy ostatní si jistě už zbytek sami domyslíte, řeknu-li, že Oktagon pochází z dílny programátora, který má na triku například starší Kvadragon.

Možná si ještě matně vzpomínáte na kdysi před časem recenzovanou hru Kvadragon českého tvůrce Marka Mojzíka, o níž jsem tehdy mluvil jako o velice zajímavé logické freewarovce perfektně kombinující klasické pojetí a moderní zpracování. A věřte nebo ne - tentýž tvůrce teď přišel všechny milovníky logických rychlíků potešit svou další hříčkou na velice podobné téma - tentokrát si ovšem troufl na pojetí osmistěnné místo zavedeného šestistěnného.

Rozdíly mezi Kvadragonem a novým Oktagonem ovšem nejsou jen kosmetické a neomezují se pouze na postupné uhlazování hranatých rohů hracích kamenů. Mezi klasické osmiúhelníky, které tentokrát sousedí pouze se třemi dalšími totožnými kolegy, se totiž podařilo umístit malé čtverce, jenž plní naprosto stejné funkce jako jejich dvojnásobně větší protějšky, nicméně ve viditelně menším měřítku.

Všechna zbývající pravidla naproti tomu zůstala neměnná, čímžpádem hráčům, kteří si zvykli na zákonitosti Markovy předešlé hry, nehrozí žádný kritický šok. Hlavním smyslem hry zůstala nadále nutnost přebít oponenta počtem obsazených "polí" (tj. jako čtvercových, tak osmistěnných) a stejně tak cesta k cíli partie vedoucí k zdárné porážce oponenta plus mínus odpovídá ideji Kvadragonu.

Po stránce hratelnostní tvůrce Oktagon obohatil snad ve všem, kde to alespoň minimálně bylo možné. Hlavní menu tak nabízí celou řadu nových forem hry, které samy o sobě kupodivu velice zdárně prodlužují celkovou hrací dobu Oktagonu a patří mezi to nejlepší, co tato logická freewarovka nabízí. Standardně zvolenou a pravděpodobně i nejčastěji používanou volbou je Klasická deska, jenž odpovídá typické a ničím výjimečné partii dvou navzájem soupeřících protihráčů, naopak Souboj ve středu značí partii mezi několika hráči (až čtyřmi), kteří se utkávají v boji o středovou část hracího pole.

Zřejmě nejzajímavější ze všech možností dlouhého výčtu dostupných hracách desek je ale bezesporu položka nazvaná "Přeběhlík", v níž se na obrovském hracím poli utkávají toliko tři hráči, z nichž dva figurují pod a nad diagonálou vedoucí z levého dolního do pravého horního rohu a jeden zbývající přímo na ní. Kdo to pak má asi nejtěžší už si odvoďte sami - být vámi si ale při případné hře neberu roli toho prostředního :). Velikou zajímavostí je také volba, jíž tvůrce nazval "Dva tábory". Z obrazovky je pak totiž ve hře eliminován středový pás zmíněných "přídavných" čtverců a oba hráči jsou rovnoměrně rozestaveni i se svým improvizovaným vojskem, symbolizovaným několika obsazenými poli, na navzájem opačných stranách.

Je ale zbytečné se tu o dalších a dalších hracích deskách vypisovat, protože je jasné, že každý kdo si Oktagon stáhne bude asi tak jako tak chtít s mnoha dostupnými volbami experimentovat a dozví se tedy mnohem víc, než mu jsem schopen na těchto několika málo řádkách sám verbálně sdělit. Vřele ale všem doporučuji vyzkoušet neuvěřitelně zábavnou a chytlavou možnost multiplayeru a to až pro čtyři humanoidy na jednom PC (resp. spíš u jednoho PC).

Na pozadí logické partie by dle slov tvůrce Oktagonu měly pohrávat i četné výborné zvukové MIDI stopy, nicméně ty se mi ani po dlouhém snažení spustit nepodařilo, takže se o zkušenosti s nimi bohužel s vámi nepodelím. Jedno vám ale říct mohu - graficky je Oktagon jednou z nejpodařenějších logických her, které kdy tady v Česku přišly na svět. Bohužel je ale opět v kontrastu s až přehnaně velkým instalačním souborem, za jehož velikost by si tvůrce zasloužil minimálně měsíc bez připojení k Internetu nepodmíněně :).

n